Naposledy jsem navštívil Bulharsko v roce 1983 ještě za vlády stalinovce Todora Žižkova a pár novějších pivních vzorků jsem okusil o 17 let později.

Tato země není skutečně ani dnes pivním rájem kam by za účelem degustace či nadstandardní konzumace mířily tisíce sofistikovaných pivařů. Nicméně i tam lze najít tu a tam nějakou tu zajímavost.

V městečku Ruse počátkem září hustě pršelo a já neměl při sobě deštník ani místní měnu. Přesto jsem odhodlaně vyrazil do ulic. Opět se potvrdila má osobní teorie, že co se týče piva, mívám většinou štěstí. Hned uvnitř prvního lokálu, na nějž jsem narazil bylo u výčepního pultu instalováno hned několik hrdých píp.. Ochotný výčepní mi nejen podal užitečné informace o lokálních značkách ale byl i ochotný nalévat mi za eura a to dokonce v přepočtu, který byl blízko oficiálnímu kurzu. Tak jsem ochutnal dva druhy bulharských ejlů značky Glarus. Piva vydatná, lehce ovocná a chmelově hořká tak akorát. Samozřejmě, že jsem zvyklý na lepší truňky, ale na Bulharsko dobré. Vedle mne seděl bulharský pivař, který hovořil plynně polsky a s nadšením mi vyprávěl, že i jeho země to začíná s pivem myslet vážně (no konečně). Na závěr jsem si ještě dal kalužovitý lahvový nefiltr Divo Pivo ze sofijského minipivovaru 509 (myslím, že tolik jich tam ani není).

Na druhý den jsem si naplánoval ve městě Vidin prozkoumat bulharskou Mainstreamovou scénu. Opět jsem měl štěstí hned v první hospodě, kde měli na čepu dobře ošetřené Burgasko a navíc servírovali místní pivní chuťovku – smažené rybičky s citrónem.Nostalgicky nepasterovaná Zagorka prý pivním pamětníkům v této balkánské republice přináší vzpomínky na mládí, mne však naprosto neoslovila.

V Bulharsku nejspíš neexistují psí útulky a po městech pobíhají celé smečky toulavých psů. Jsou však čipovaní a docela přátelští a nechají se bez problémů nakrmit. Šumenskému pivu se kdysi říkalo „bulharská plzeň“, dnes však chutná jako typická eurosračka, stejně jako globalizované Pirinsko.

Nostalgicky jsem si na socialistické Bulharsko zavzpomínal při petce piva Ariana. Mraky senzorických chyb, takřka silážní pachuť, ale alespoň nějaký charakter národního sladovo-chmelového nápoje. Mimochodem na oblíbenou bulharskou pomazánku jsem tam nikde nenarazil.