Jelikož je Mistr aktuálně zaneprázdněn obstaráváním si chleba vezdejšího někde v Sasku,
Slovo úvodem
Venku je hnusně, že by nevyhnal psa. Já osobně bych zrovna psa vůbec nevyháněl. Ani žádné jiné zvíře, dokonce mám obavy, že by se mi zželelo i obtížného hmyzu.
Koho bych však vyhodil z pohodlného příbytku do průtrže mračen, do polární zimy či do zemětřesení o síle minimálně 7. stupně Richterovy stupnice, do Nečasu a Sloty to jsou fyzické či právnické osoby, které se zasloužily o vyvedení českých pivních značek a jejich ochranných známek do zahraničí. Ještě raději bych je ovšem vykopl do africké vyprahlé pouště Kalahari s několika kusy půllitrových vzorků toho, v co se zásluhou jejich bezbřehé chamtivosti nakonec proměnila některá, onehdy chutná česká piva. Bylo by však krajně pošetilé očekávat od těchto zloduchů zpytování svědomí, neboť je naprosto zřejmé, že žádné svědomí nemají.
Příjemné počtení.
Kapitola 1 Přirozená smrt Josefa Grolla
Šenkovní místnost se naplnila doutníkovým a dýmkovým kouřem. Bylo skoro plno, jako ostatně každou sobotu večer. Do knajpy Zum Wolferstetter Keller se scházeli pijáci ze širokého okolí svlažit si hrdla po práci osvěžujícím truňkem z blízkého místního pivovaru.
Josef Groll upil z bohaté pěny a zakryl vršek svého půllitru kovovým víkem. Je to přece jen užitečný vynález, pochvaloval si. Pivo nevětrá a ani se do něj nedostanou zplodiny těch prokletých kuřáků. Kdo ten dekl na krygl vlastně vymyslel? Nejspíš to byl nějaký Bavorák. Toto by žádného Branibora ani Prusa nemohlo napadnout. A Sasa už vůbec ne. Josef Groll pohladil zálibně lesklý deklík. A takoví Čechové si jistě myslí, že to vynalezli oni. Zábavná myšlenka. Groll se mimoděk pobaveně usmál. Vždyť pro tuto vymoženost nemají ani vlastní výraz. Nazývají to stejně jako Němci – dekl! Divný národ tihle Češi. Stále mluví o nezávislosti, v Rakousko – Uhersku se cítí utlačeni, brojí proti zažitým germanismům ve svém jazyce a přitom stále dýchají svěží „luft“, „vinšujou“ si dobrý den a když chtějí jet vlakem tak zamíří na „bahnhof“. A jak jsou pyšní na svoje pivo! Přitom se jej naučili vařit právě od Germánů. A dnes jsou strašně chytří. Asi před 100 lety ten rozumbrada Poupě napsal o německém weizenu, že po něm raší na obličeji boláky a že způsobuje svědivost kůže. Blbec. Jeho používání teploměru a hustoměru v pivovarnictví mu nikdo nebere, ale mohl být ve svých soudech poněkud umírněnější. Inu – český vlastenec. Groll otevřel půllitr a zhluboka se napil. Tato várka se mimořádně povedla. Taky se pivo v tomto městečku vaří již po několik generací.
Dnes už to Češi snad ani nevědí, kdo jim jejich dnes nejznámější a nejsvětovější pivo poprvé uvařil. A vůbec o tom nemají potuchy pivaři v Evropě či v zámoří, kde se ten český Pilsner Urquell všude pije. Začalo to vlastně přímo tady. Josef opět usrknul trochu blahodárného moku a začal vzpomínat: Do Kelleru přišel jakýsi host, evidentně cizinec a po pár žejdlících se dal s Josefem do družného hovoru. Hovořil německy plynně avšak s legračním přízvukem a občas do své řeči zapletl slovo, jemuž Groll vůbec nerozuměl. Jmenoval se Martin Stelzer a byl to architekt z českého města Plzně. Prozradil, že přijel do Bavor hledat schopného sládka, který by v nově vznikajícím městském pivovaru v Plzni začal vařit pivo. To byla lákavá nabídka. Josef sice po vyučení a praxi v Mnichově a ve Vídni pracoval v rodinném pivovárku u svého otce, ale vidina zjevného kariérního postupu a pozice vrchního sládka ve velkém moderním zahraničním pivovaru byla příliš lákavá. Plácli si.
Pivovarnictví v Plzni bylo tehdy v troskách. Ve městě vyrábělo pivo asi 280 právovárečných měšťanských domů jako ve středověku. V Německu a ve většině českých měst již měli minimálně 200 let své městské pivovary, v Plzni to však stále brali „po staru“. A výsledky nebyly nikterak pozitivní. Groll se mimochodem dozvěděl, že před pár lety nespokojení občané vylili na náměstí přímo před radnicí 36 sudů patoků, které nebyly k pití. Hned první den navštívili s Martinem Stelzerem pár domovarníků, ale jak u Trnků, tak u Vavřinců ty utrejchy nešly pít. Plzeň opravdu urgentně potřebovala pořádný pivovar.
Plzeňští si přáli pivo bavorského typu. Vida ty Čechy. Takoví to jsou obrozenci a vlastenci a nakonec zaměstnají Němce, aby jim vařil pivo jako v Mnichově. Na druhé straně – který Němec by se dřel zadarmo s výrobou falzifikátů jakýchsi pomýlených rukopisů, jen aby tímto podvrhem dokázal, že česká literatura je starší než německá? Josef Groll byl už ve svých 29 letech rutinovaným sládkem. Přivezl si z domova své vlastní tzv. „ležákové“ kvasnice. Bavoři si jisté druhy „lagerů“ připravovali už v 15. Století, když pivo zakvašovali a skladovali v chladu horských jeskyní. Copak dnes, pomyslil si Groll, dnes je to normální a je spíše v Evropě zvláštností větší pivovar, který by dělal ještě pivo na principu svrchního kvašení, ale v roce 1842 to byla mimo Bavorsko kuriozita. Rakušák Dreher byl bordelář a ty jeho kvasnice nic moc, zato však Sedlmayer ze Spatenu je měl velice kvalitní. O pár let později se Josef dozvěděl, že je z onoho pivovaru ukradl též mladý nadějný dánský sládek Jacobsen a začal pak vařit ležák v Dánsku.
„Ještě jedno herr Groll?“ Úslužný číšník Hans připomněl Josefovi, že již má prázdný půllitr. Zpravidla ve svých 74 letech vypil tak ze tři piva, dnes už má páté. Mok je však chutný a dobře se u něj vzpomíná.
Jo, kvasnice to je to co dostává do piva alkohol a kvašení má zajisté i vliv na chuť. K výrobě této životodárné tekutiny jsou však potřeba i jiné suroviny. Groll měl dle zakázky uvařit pivo bavorského typu. Když však uviděl místní slad, velice znejistěl. Zdejší ječný slad měl velice bledou barvu, ne jak ten barevně výrazný mnichovský, na který byl vlastně celý život zvyklý. Později se mu začalo říkat „slad plzeňského typu“ a vešel do učebnic pivovarnictví, v první polovině století však byla situace jiná. Rovněž chmel z města Saaz, jemuž čeští obrozenci říkali Žatec, byl jiný než chmel z Magdeburgu nebo Hallertau, který se používal k výrobě německých piv. Objednávka však byla jasná a Josef Groll byl profesionál. První várka byla hotová a připravena k naražení 11. listopadu 1842 v hospodě U Bílé růže. Bylo to shodou okolností na svatého Martina a jeho kamarád Steltzer na něj již pár týdnů apeloval, aby nové plzeňské pivo bylo připraveno už na tento den. Možná, že právě to mělo za následek, že Groll své prvé české pivo řádně nedokvasil tak, jak byl zvyklý z Bavor. Po pravdě řečeno -z výsledku měl poněkud obavu a osobně se nad svým premiérovým truňkem příliš nerozplýval. Nicméně plzeňský ležák měl od svého počátku veliký úspěch. Pijáci navyklí na kalné patoky oceňovali zejména jeho zlatou barvu, navíc na pití byl lehčí než těžká piva bavorská a žatecký chmel, který si Groll vzápětí oblíbil, mu dodával příjemnou hořkost. Jak by to asi dopadlo, kdyby tu svou první várku dokvasil, napadlo Josefa a opět se vydatně napil. Bude si muset objednat šesté pivo. Kdyby ho tak viděl doktor Grünwald – jeho rodinný lékař. Srdce v tom věku již nepracuje tak jak by mělo a navíc přicházejí potíže s tlakem. Lékař mu povolil jen jedno pivo denně. Wolferstetterské je silnější než plzeňské, ale přijde rovněž k chuti.
Pak následovaly tři krásné roky v Čechách. Jako vrchní sládek nového pivovaru se těšil důstojnosti i obdivu Plzeňáků, s kamarádem Martinem podnikali výpravy do místních i přespolních šenků. Josef tak měl možnost ochutnat piva z Chodové Plané, Staňkova, Stříbra, Rokycan, ale také až třeba z Budějovic a Prahy. Zatím jeho pivo bylo stále slavnější. Výrobní technologii už skoro neměnil, Pilsner, nebo jak Češi říkali Prazdroj, měl svou chuť a vyhledávali jej pivopijové v Čechách i za hranicí. Chemik Karel Napoleon Balling naměřil plzni na své inovátorské škále 11,5 stupně extraktu původní mladiny a protestoval, když ji konzumenti nazývali dvanáctkou, jinak však chutnala skoro všem. Groll už ani nechtěl domů. Plánoval si v Čechách založit rodinu a časem si otevřít vlastní pivovar. V roce 1843 se seznámil s Marií…Co se s ní vůbec stalo? Když odjížděl, rozloučil se s ní jen letmo a slíbil, že se vrátí. Nikdy se nevrátil. Zůstal v Bavorsku. Zradil?
Krčmou se rozléhala píseň o pivovaru Hofbräuhaus v Mnichově. Josef tyto stimmungové odrhovačky nenáviděl. V Čechách mu i ty písně připadaly hezčí. Jemnější a ne tak humpolácky uřvané jako tady. Je zde doma, přesto občas s nostalgií vzpomíná na čas strávený v Plzni. A kde je konec Martina Stelzera? Původně si myslel, že ho smetla revoluce v osmačtyřicátém. Pak mu Martin napsal. Vyměnili si pár bezvýznamných dopisů. Časy byly hektické, českou zemí se přehnala ta strašná válka v šestašedesátém. Možná měl tenkrát zůstat. Přestěhovat se někam poblíž. S jeho pivovarnickou pověstí by jej určitě někde zaměstnali. Ale byla v tom uražená ješitnost. Grollova výbušná povaha, kterou mu vyčítali rodiče, učitelé i spolupracovníci. Dobře. Zfackoval učedníka, když po sobě ani při opakovaném pokynu neuklidil rozkydané mláto. Na tom přece není nic tak strašného. I on sám jako tovaryš občas k nějakému tomu pohlavku přišel. A nikdy si nestěžoval. A do toho půllitru Mirwaldovi plivnul proto, že už nemohl vystát ty jeho pitomé řeči. Byl to prachobyčejný pingl, gulášník, který pouze čepoval jeho pivo a najednou si začal hrát na zakladatele Prazdroje. Co na tom, že to byly jeho aktivity, které rozhýbaly plánování nového městského pivovaru? On – Josef Groll zde byl váženým sládkem a celá sláva tohoto podniku je hlavně jeho zásluhou! Nejvíce plzeňským radním vadilo, že zdemoloval kancelář účtárny. To si však opravdu nemohl pomoci. Když vám někdo slíbí jistý plat a pak se všemožně snaží vám jej snížit – to by snad naštvalo každého! Možná to však byly záminky těch zasraných obrozenců, kteří se pokoušeli na jeho místo dosadit sládka původem z Čech. Groll vyklidil pole a vrátil se do rodného města a tradičního pivovárku svého otce. Vedl zde poklidný život a dokonce se oženil. Ve věku, kdy jeho vrstevníci již mají vnoučata. Převzal otcův pivovar a v podnikání se mu dařilo. Měl spořádanou rodinu, pivovar, hospodu, co mu vlastně chybělo? Jen občas, zejména když se z vyprávění nebo z tisku dozvěděl, kde se zase Pilsner začal vyvážet a jaké slaví ve světě úspěchy se cítil ošizený a zatrpklý. To, co on Josef Groll vybudoval teď žije vlastním životem a nikdo nemá ani kus slušnosti mu za to poděkovat. Nu což. Světem vládne nevděk. Podobně asi dopadl i ten anonymní pravěký rolník, kterému náhodně zfermentovala obilná kaše. Pivo je prostě tady a člověk musí počítat, že mu bude sloužit nezištně.
No nic. Dá si ještě jedno na cestu a půjde. Ale na to, že je konec října je dnes docela horko. Groll se nezvykle potil. Dokonce se mu zdálo, že se mu nějak hůře dýchá. Rovněž cítil podivný tlak v hlavě. Vzpomněl si na doktora Grünwalda. Doufejme, že to přejde. V končetinách ucítil mraveniště a před očima mu defilovaly tisíce zlatých teček. Celý prostor putyky jakoby se dostal do namodralého oparu. Josef si však s hrůzou uvědomoval, že to, co před chvílí byla jeho málem rodná hospoda, se mění v jakousi obrovitou halu, která trochu připomíná loděnice v Hamburku. Těžkou a téměř necitelnou rukou nahmatal svůj krygl. Potřeboval se napít. Fuj! Co mu do toho piva dali? Ve sklenici se záklopkou se poctivý mok jakousi záhadnou chemickou proměnou převtělil v nahořklou vodu bez chuti a zápachu plnou bublin. Groll vyprsknul. Něco takového ještě v životě nepil. Zeptal by se Hanse, ale ten tu teď nikde není. Navíc je jako paralyzovaný, že by ze sebe vydal maximálně jen nějakou nesrozumitelnou souhlásku. Trojrozměrný obraz před Josefovým zrakem nabyl ostřejších kontur. V enormně obludné hale prosvícené světlem stovky sluncí byly vidět obrovské kovové nádoby a složité stroje. Tak nějak si fantastové představují budoucnost. O něčem takovém snad psal i ten šílený Francouz Jules Verne. Kde se to jen ocitl? Náhle se na okamžik obraz změnil. Ale to je přece nádvoří plzeňského pivovaru. Je skoro úplně jiné než tenkrát, ale toto místo by Groll za všech okolností poznal. Hala se stále rozrůstá a objeví se běžící pás jako v moderní továrně a na něm stovky, možná tisíce zelených lahví. Pivovar? Groll si uvědomil, že je zle. Halucinace a přeludy. Zradilo ho srdce i mozek. Nemůže ani volat o pomoc. Stále musí sledovat onu fantasmagorickou scenérii. Dobře. Je to jakýsi pivovar budoucnosti. Ale kde je sládek? Ten poctivý pivovarský pracant v kožené zástěře a v gumákách. Po továrně se pohybují nějací lidé, ale ti v bílých pláštích a s gumovými čepci na hlavách vypadají spíše jako vybájení obyvatelé Měsíce.
V ohlušujícím rachotu fabriky je však možno rozeznat i lidské hlasy. Jakým jazykem to hovoří? Groll rozpoznal češtinu. Bodejť. Jeho halucinace je ještě laskavá a dá mu zakusit zbytků logiky. Jsme v Plzni tak se tady mluví česky. Po provozu se však též pohybují mnohem elegantněji, i když rovněž nezvykle odění lidé. Ti však hovoří jazykem zcela odlišným. Zní to trochu jako Josefova mateřština, spíše ale jako nějaké nesrozumitelné nářečí „nieder deutsch“. Snad vlámština? Ale co dělají Vlámové v Plzni? Obrazy se míhají před očima, Groll se nemůže pohnout ani nemůže křičet. Zahlédne ceduli s nápisem Pasteur. Není to ten francouzský vědec, který pracuje na séru proti vzteklině? A jak se on dostal do jeho horečnatého, možná posledního snu? Před Josefem je náhle tunel. Ano, to je ono. Tak dochází ke klinické, později k biologické smrti. Znal to z vyprávění lidí, kteří svou smrt zázračně přežili. To se však bohužel Josefovi zřejmě nepodaří. Nemá cenu vzpírat se osudu! Na druhé straně bude světelná bytost a věčná blaženost!
Na konci tunelového pastéru se neobjevil ani sebemenší záblesk světla. Bavorský sládek a zakladatel světoznámého plzeňského piva Josef Groll zemřel 22.října 1887 na stole ve své domácí hospodě Zum Wolferstetter Keller ve věku 74 let.