Našel jsem nedávno na internetu zajímavý článek o tom, jak se mnozí výčepní na čepování „na hladinku“ obohacují. Nejsem si jistý přesnou terminologií, ale zde je můj názor.

V polovině 80. let jsem se v Praze dozvěděl o stylu čepování „šnyt“ neboli „hladinka“. Obecně šlo o natočení piva na jeden zátah s možnými důsledky, že chmelový nápoj nebude dotočen na míru. Myslím, že v současnosti bychom mezi těmito dvěma pojmy měli trochu rozlišovat. Když někdo v hospodě požádá hostinského: „Dej mi šnyta!“ určitě má na mysli mistrovské natočení piva na jeden zátah. Ale jak je to s hladinkou? Po celá desetiletí se v našem regionu takřka výhradně točilo pivo na tzv. „moravský“ způsob. Výčepníci nejspíše ovlivněni kresbami Josefa Lady, Neprakty, Jana Vyčítala či Petra Urbana vytvářeli nad pivní hladinou často neforemné skulptury suché a nechutné pěny, kterou rádobypoeticky nazývali „čepicí“. Proces samotného čepování navíc trval nepřiměřeně dlouho, neboť podle dalšího moravského pseudomoudra „na dobré pivo je třeba si počkat“.

V začouzených putykách dlouho rozčepované půllitry absorbovaly do sebe nikotin z ovzduší a zhovadilí výčepní ukapávali pěnu, vzájemně slévali piva z různých sklenic a dělali ještě horší prasárny. Bohužel, tyto nešvary přetrvávají dodnes podporované příležitostnými kampaněmi lokálních takypivařů. Avšak v dnešní době naštěstí i u nás mnohé hospody nabízejí svým hostům natočení piva „na hladinku“, což podle mne vůbec nemusí být na úkor zákonné míry. Smetanová pěna může zařezávat s okrajem půllitru, pivo může i lehce přetíci, přitom samotná hladina moku může pohodlně dosahovat rysky. Samozřejmě, že takto natočený půllitr nemusí být zrovna klasickým „šnytem“. Excesivní zbytky pěny lze seříznout dřevěným nožem, což je způsob známý v rozvinutých pivních oblastech již celé věky, v našich zeměpisných délkách a šířkách však stále budí u podstatné části pivní veřejnosti zděšení. Já však když vidím na svijanském pivu barbusovou pěnu nahoněnou tetrahopem, cítím nepříjemné lehtání v žaludku.

Výšezmíněný článek o hladince dále rozebírá i možné obohacení hospodských, kteří si za „šnyt“ v tomto případě i synonymickou „hladinku“ účtují plnou cenu. Při měsíční výtoči 100 hektolitrů a ceně za půllitr 32 Kč by si vychcaní šenkýři mohli ročně přilepšit i o částku ve výši 1,5 mil. Kč – to samozřejmě jen v případě, že o celé deci zkrátí úplně každé natočené pivo. Toto je samozřejmě absurdní. Na míře se obecně šidí i mimo přání zákazníka a navíc je třeba přísně rozlišit způsob čepování „na jeden zátah“, což může být na požádání eventuálně i podmrový šnyt a natočení piva „na hladinku“, což znamená, že chci mít rychle natočené pivo s pěknou hustou pěnou, která nevypadá jako našlehaný sníh z minimaxu. Takže správně by objednávka měla znít: „Jednu hladinku na míru….“