Hospoda je náš druhý (někdy dokonce první) domov, takže se v ní musíme cítit dobře.

Názory na útulnost hospod se liší, neboť se jedná o záležitost velice individuální. Já se tuto problematiku pokusím shrnout svým úhlem pohledu.

Nejdůležitější samozřejmě je, aby bylo v knajpě chutné a dobře ošetřené pivo alternativní značky. Do šantánu s logem Pilsner Urquell nelezu. Nutno ovšem podotknout, že v současnosti mnohé podniky nabízejí třetí, čtvrtou nebo i pátou pípu aniž by o této skutečnosti viditelně informovaly pivní veřejnost, takže se tento pozitivní fakt můžeme dozvědět až u výčepního pultu. Přijdu-li do hospody krátce po otvírací hodině a dostanu teplé či dokonce čpící pivo z trubek případně s komentářem „výčepního“ parchanta, že toto on musí prodat neboť by jinak přišel o 25 Kč, v životě do tohoto stánku hříchu nevkročím a okamžitě všemi možnými komunikačními způsoby informuji potenciální hosty.

Avšak kvalita piva není jediným kritériem útulnosti pivnice. Lokál mi musí podvědomě něco sdělovat a já se v něm musím cítit příjemně. Čili obecně – v zimě teplo, v parném létě chládek, relativní čistota a ochota personálu. Ačkoliv v umění kýče pranýřuji, v hospodě mi kýč nevadí. Neiritují mne tisíckrát omleté cedule, že na sekyru nenalévají, že to chce klid, nebo, že dnes se za pivo platí a zítra bude zdarma. Toleruji i často bezpointivní tlachání často již podnapilých štamgastů. Naopak jsem v rozpacích z tzv. tématických hospod, které vypadají jako letadlo, středověká krčma nebo v nich dokonce obsluhuje personál v kvazi pravěkých ohozech. Člověk mého ražení si přichází do knajpy odpočinout a ne obdivovat bizarní nápady rádoby invenčních majitelů.

V poslední době mne však napadlo, že na útulnost má velký vliv i momentální obsazenost podniku. Navštívím-li pivnici, kde to hučí jako v sršním hnízdě a strávím v ní několik veselých hodin, na druhý den mi vedle případné bolesti hlavy ještě haprují hlasivky, jak jsem se po celý večer řevem snažil dorozumět se svými kumpány, chrchlám secondhandový nikotin a svršky je nejlépe ihned hodit do pračky. Přesto však povětšinou zážitek minulé noci považuji za přínosný. Na druhé straně se necítím příliš uvolněně v restauracích, kde je vůči mne personál v přesile, kde je ticho, že sluchem zaregistrujete upadlý kapesník a kde si podvědomě objednáváte pivo polohlasem. Ještě rozpačitější dojem mívám v těchto případech v zahraničí když mám stihomamovské podezření, že mne číšníci ve svém jazyce pomlouvají.

Jeden z mých nejtišších zážitků se stal v září 1989, kdy jsem si jednoho nedělního poledne zaskočil na jedno do Boříka v Ostravě – Nové Vsi. U čtyř stolů seděli čtyři muži (každý u jednoho) a téměř neslyšně popíjeli plzeň. Jeden z nich četl noviny a když obracel stránku, ostatní na něj vrhaly zlostné pohledy. Číšník se na objednávky dotazoval šeptem a já měl problém odsunout židli aby nezavrzala…..

V poslední době jsem si všiml, že prázdných, případně poloprázdných hospod přibývá. Je to bohužel syndromem dnešní doby. Přes poledne ušpinění zedníci k obědu usrkují limonádu, neboť mají strach ze zákeřných detekčních trubiček, po šichtě většinou odjíždějí domů vozy a jdou brzo spát, aby byli ráno čerství. Mnozí občané si z ekonomických důvodů raději koupí laciný podřadný lahváč v supermarketu, který pak vypijí doma u televize. Jestli to někdo považuje za příklad pracovní kázně při budování naší rozvinuté kapitalistické společnosti je mi to docela k smíchu, když vezmeme v úvahu statistická fakta, že za pětadvacet let našeho hospodářského zázraku je průměrná kupní síla českého občana zhruba na úrovni inkriminovaného roku 1989.

Počet minipivovarů utěšitelně roste, klesá však naše roční spotřeba piva per capita a neobsadí-li kvalitní hospody disciplinovaní pivaři, současný pozitivní trend se může opět zvrátit. A myslím, že by se málokterému uvědomělému pivovpijovi líbilo, kdyby měl zase na výběr mezi Gambrinusem, Ostravarem a Radegastem. Takže vzhůru do hospod, ať současný fenomén prázdných hospod zůstane v dějinách´pouhou sezónní výchylkou!