Bohnice odjakživa evokují představu velké psychiatrické léčebny. Nikoho snad ani nenapadne, že v této čtvrti žijí i relativně zdraví občané. A že mají i rádi pivo.

Dostat se do prvního bohnického pivovaru Šedivák není nic složitého. Z pražského Hlavního nádraží přesednete na metro směr Holešovice a přijedete do stanice Kobylisy. Odoláte lákavému pozvání na plzeň do nejbližší hospody Kobyla a nasednete na autobus číslo 177 nebo 200 směr Bohnice. Pátá zastávka se jmenuje Odra.

Budovu léčebny jsem zahlédl jen letmo, když jsme stavěli v předchozí stanici. Ulice, kde se minipivovar nachází se jmenuje Lodžská, vůbec je v této oblasti spousta polských místopisných názvů. Na zastávce jsem stál čelem ke směru jízdy a hleděl na okolní architektonické skvosty železobetonové džungle. Hnusné to bylo určitě i v těch 70. letech, kdy to stavěli, ale v současnosti je na těchto stavbách patrný i podpis příslovečného zubu času. Představa, že v takovémto ohyzdném prostředí budu hledat na státní svátek hospodu mne docela děsila. Nikdo kolem, nebylo se ani koho zeptat. Jen vpravo kousek od hlavní betonové konstrukce stála sídlištní krychlovitá hospoda. Rozhodl jsem se tento stánek využít coby informační středisko, při bližším pohledu jsem však na přilehlém okně o rozměrech výkladní skříně objevil sympatické logo. Našel jsem Šediváka!

Bylo otevřeno tak asi dvacet minut, u dvou stolů seděli štamgasti. Interiér nic moc, ale určitě mnohem hezčí a útulnější než její interiér. Navíc jeden s hostů měl sebou v hospodě dva foxteriéry. Na čepu zatím jen bohnická 10° a 12°. Poměrně obvyklá kombinace a to bylo zasvěcených řečí, že budoucnost minipivovarů je pouze ve speciálech! Desítku bych sice o dva stupínky přichladil, ale když jsem sledoval paní výčepní při práci, byl jsem s kvalitou točení piva spokojen. Čepovala na jeden zátah, jen občas ještě dodělala pěnu a s půllitry si vkusně pohrávala. Přitom pivo nebylo nikterak přebublinkované a mělo pěknou sněhobílou hladinku, která však neměla očekávanou výdrž. Pivo pitelné a hluboce hořké. Hořkost šla až trochu do pelyňkovitosti, při opakovaném napití však mok nezapřel svůj ušlechtilý minipivovarský původ. S dvanáctkou jsem měl podobné zkušenosti. Šedivák je skutečná lidovka, kterou aby snad v Praze pohledal. V nabídce pokrmů mne zaujal nakládaný hermelín za pouhých 45 Kč, matesy za 40Kč a porce buřtguláše za 35 Kč. Nejvíce jsem však byl překvapen, když jsem platil za pivo. Desítka za 19 Kč a dvanáctka jen o korunu dražší.

Kolem poledne se začal lokál plnit, lidé popíjeli Šediváka, někteří rozebírali důsledky 28. října pro náš národ u stolů, jiní hráli s šenkýřkou kulečník. Jsem jenom rád, že stále existují takovéto pohostinné podniky.