Frýdeckomístecký pivovárek Morava bezesporu obohatil naši regionální pivní scénu a to i v samotné Ostravě. Osobně mám rád jeho ležák s nasládlými aromatickými podtóny, které mi lehce evokují Budvar někdy kolem roku 1980.

Tento charakter má i medové z Moravy a velice zdařilá byla i tmavá desítka. Proto jsem se těšil na jejich první pivo svrvchně kvašené. Tady však musím přiznat, že jsem trochu na rozpacích.

Na Red Ale jsem přišel do jejich kmenové ostravské pivnice Sport. Podnik znám velice dlouho, můj někdejší spoluhráč Radomír Pastrňák (dnes Buty) kdysi bydlel zrovna mezi restaurací a bufetem Sport. Pivo mi bylo natočeno téměř na hladinku a orosená sklenice byla korunována pěknou, dosti hustou pěnou. Nezámyšlel jsem se nad detaily, zdali by svrchně kvašené pivo mělo být podáváno za vyšších teplot – byl jsem rád, že je slušně chlazené, což ani v dnešní přetechnizované době nebývá vždy samozřejmostí. Již samotná vůně mi však připadala na ejl dosti atypická. Nějak jsem v něm nedokázal identifikovat aróma amerických chmelů, spíše mi pivo vonělo jako nějaký pšeničňák. Po prvním napití jsem byl zmaten. Mok disponoval relativně nízkým řízem, což se zpočátku mohlo zdát jako přednost, zejména když jsem si vzpomněl na originální ejly z ručních pump v UK, postupem se mi však začalo zdát, že onen říz zrovna v tomto pivu poněkud chybí. Chuť se mi na začátku rovněž zdála osvěžující, nedokázal jsem ji však nikde blíže zařadit. V žádném případě se mi však pivo nezdálo býti inzerovanou třináctkou.

Jakási nejspíš falešná příchuť pšenice dominovala a asi v půli půllitru se mi začal onen Red Ale tvářit jako trochu zvětralý Dunkel Weizen. Úvodní alikvoty amerického chmele se ztrácely v nepříliš hořké a poněkud nakyslé chuti a nejvíce mi vadilo, že pivo nemělo skoro žádné doznívání. Žádný kvásek, chlebíček ani probleskující chmelové podtóny. Prostě Red Ale z Moravy může osvěžit, trochu zaujmout, bohatší chuťový zážitek však určitě nepřinese. Nejsem radikální razič teorií „senzorických chyb“, neboť pro mne může být některá tato chyba naopak degustačním přínosem, v případě tohoto ejlu bych se však s konzervativními degustátory nejspíš 100% shodl.

Takže závěrem mohu konstatovat – poněkud rozpaky, avšak určitě žádná tragédie.