Desítka to je voda, říkají pitomci, kteří si hrají na pivaře a jejich nejhrdinštějším činem je vychlemtání 20 plzní na posezení.

Když nám naše prozíravá vláda zrušila v roce 1994, nejspíš v souladu s politikou EU povinné stupňování piva, uvedla naši vlast do chaosu. Z běžné 10° se rázem stalo „výčepní světlé“ (nebo tmavé) a stupňovitost se automaticky začala šidit, protože už ji nebylo nutno uvádět na obalu výrobku. Dnes se v těchto případech jedná většinou o devítky či osmičky, které se vyrábějí prostým naředěním výchozího vícestupňového roztoku na požadovanou hustotu (HGB). Fujtajbl!

Desítka ale žije. A přestože před 20 lety prognózy tvrdily, že budoucnost minipivovarů je výhradně ve speciálech, dnes mnohé z těchto provozoven desítku opět úspěšně vaří. A v převážné většině případů poctivě. Už jen pamětníci vzpomínají na nošovický lahváč bez etikety s pouhým vyraženým názvem lokality na vršku. Ta lahodná chlebovitost…To už je ale velice dávno a nutno se smířit s tím, že tyto časy se už nikdy nevrátí.

Přestože my pravověrní pivaři v žádném případě nepatříme mezi nevzdělané slimpaly a desítku máme rádi, při inspekčních cestách po malých pivovarech svou konzumaci tímto výčepním artiklem začneme, ale již se povětšinou těšíme na 11°,12° nebo dokonce 13°, aby se chuť lokálního piva mohla plně rozvinout. Někdy je však desítka chutnější než dvanáctka.

Desítku vaříval průkopnický pivovar Národní Dům v Novém Jičíně. Tamní pivo se nazývalo Baron. V roce 1996 jsem tento podnik navštívil se zahraniční delegací a s rozčarováním jsem zjistil, že Baron zmizel z čepu. Dočasně byl nahrazen novinkou ze Slušovic- pivem Bavor. Desítka byla vyloženě úžasná. Voněla intenzivně chmelem a pila se sama. 12° Bavor byla rovněž chutná. Přišla mi jako potuplovaná 10°, byla však sladší a v žádném případě tolik neosvěžila.

Podobnou zkušenost mám z někdejšího minipivovaru v Žabni. Tamější piva bývala značně nevyvážené kvality. Jednou dokonce chutnala 12° jakoby v ní někdo vyždímal hadr na podlahu. Jednoho odpoledne jsem tam však ochutnal takovou desítku jakou kdysi v 80. letech vyráběli v těch nejlepších severočeských pivovarech.

Stejně tak v roce 2006 když otevřeli pivovar v Koutu na Šumavě. Ta desítka byla pohádková, dvanáctka dobrá, ale ve srovnání s desítkou nic moc. Naposledy jsem měl velice podobný zážitek s pivem Kohut z Kohutky. Desítka voní konvenčně hospodsky, ale už při prvním hltu konzument odhalí její skromnou, leč ukázkovou lahodnost. Napadl mne přívlastek „metamorfózní“. Ušlechtilá kapalina  na patře i na kořeni jazyka mění své čichovo-chuťové vlastnosti z jemné sladové na hořce a aromaticky chmelovou, vzápětí odhaluje i jakousi medovost a i onen diskutabilní „mramor“. Je to opravdu živé pivo, kde se stále něco děje a dojem z jeho popíjení je mnohoznačný. Na druhé straně 12°, u které by člověk očekával totéž v silnější voltáži působí značně fádně. Je to prostě poctivě uvařené pivo, které chutná, ale ani ničím zvláštním neupoutá.

Někdy je prostě desítka (i jedenáctka) chutnější než dvanáctka. Ale to se některým vymaštěným takypivařům těžko vysvětluje.