Vlak je ideální dopravní prostředek pro cesty po hospodách a pivovarech. Koleje sice nevedou všude, vagóny jsou však rozměrné a pohodlné, že se v nich dá chodit i pěšky a navíc vlaky mívají v těchto případech nezbytné WC.

Samozřejmě. Pivní cestování vlakem už není zdaleka to, co bývalo. K idylce výletu po železnici patřily neodmyslitelně papírové, později plastové poháry s točeným pivem, které byly k prodeji v perónních stáncích na každé větší železniční stanici. Těchto objektů je však bohužel čím dál méně. Podobné destrukci podléhají i nádražní bufety a restaurace. Dnes se často musí cestující předzásobit v okolí nádraží, aby si cestu mohl krátit příjemnou kratochvílnou konzumací. I když ve vlacích pak bývá pivo často teplejší než by mělo oficiálně být, specifickou atmosféru to naštěstí příliš nenaruší.

Ve vybraných vlacích bývají čas od času řazeny tzv. jídelní (především však nápojové) vozy. Za minulého režimu bývaly jídelňáky dle jakési zvrácené logiky restauracemi I. cenové skupiny (čemuž však jejich tehdejší úroveň v žádném případě neodpovídala) a bylo možno v nich posedět maximálně 45 minut (aby se hosté prostřídali). Počátkem 90. let 20. století došlo k renesanci jídelních vozů. Poněkud zlidověly ceny a pamatuji, že desítka Měšťan stála v roce 1991 ve vlaku kolem 8 korun. Již za pár let se však tyto ceny počaly opět strmě zvyšovat a tak dnes si pořídíte půllitr Budvaru za zhruba 40 Kč. V mezinárodních rychlících bývá občas k dostání i lahváč zahraničního původu, který však je pochopitelně ještě mnohem dražší. Pozitivní zážitek jsem měl asi před 10 lety, kdy jsem v jistém expresu navštívil jídelňák, který vypadal jako klasická hospoda III. cenové skupiny. Zřejmě nejvyšší podíl na tom měla charakteristická hospodská cedule s nabídkou pivních chuťovek a v sortimentu mimo jiné i černý budějovický Samson a nefikltrovaný Chodovar. Bohužel, takovýto ideální stav jsem zažil pouze dvakrát.

Dnes již se můžete v jídelňáku zdržet déle než původně designovaných 45 minut.Tato zařízení bývají poloprázdná, což při tamních cenách není vůbec ku podivu. Management se snaží o lepší prosperitu všemi dostupnými prostředky. Asi před dvěmi lety dokonce vyhlásil fotografickou soutěž Vyfoťte si své jídlo (nápadně mi to připomíná Zimmermanovo zhudebněné přiznání). Služby však cenám často neodpovídají. Když jsem se jednou pozastavil nad teplým drahým Budvarem bylo mi řečeno, že se během krátké cesty z Prahy do Kolína pivo nestačí náležitě vychladit. Koho to zajímá?

Počátkem 90. let se Dráhy snažily o reorganizaci a reformy. Začaly myslet více ekonomicky. V jedné nejmenované železniční stanice pověřená inspekční komise zjistila, že jedna ze služebních místností je příliš velká. Příkaz zněl jasně: Místnost je třeba rozdělit novou příčkou na dvě nezávislé kanceláře. S úsporou to však jaksi nevyšlo. V jedné z místností zůstalo okno, ale chybělo topení, takže byla nutná instalace elektrického přímotopu, vedle sice radiátor fungoval, ale zato tam byla tma a tak bylo nutné celodenní svícení…

České Dráhy jsou polovojenskou organizací, vlastní hektary pozemků, jejich funcionáři pracují za statisícové platy přičemž tento monstrózní podnik v žádném případě nefunguje ani zdaleka tak, jak by za inkasované finanční prostředky měl. Nicméně, nevadí-li vám drahé jízdné, častá nekompenzovaná zpoždění a arogantní železničáři, kteří si vysloužili označení „modré mozky“, vyražte příště za pivem právě vlakem…