Na sklonku puberty jsem se zamýšlel nad otázkou jaká je hranice mezi genialitou a duševní chorobou. Dnes řeším prozaičtější problém: Kde končí kategorie osobitého piva a začíná pivní paskvil.

Vždycky si rád zajedu do Dolního Sklenova na pár půllitrů Hukvaldského. Dělám to už od roku 2004. Hukvaldské pivo je známé svou specifičností. Má chuť, kterou snad žádné jiné české pivo nemá a je tudíž velice snadno rozeznatelné. K jeho výrobě jsou používány klasické suroviny, dokonce i v obvyklých poměrech, k netradičnímu procesu tak nejspíše dochází při kvašení.

Zdá se, že pivařská obec si zvykla a pivovar v Dolním Sklenově za posledních 10 let hojně navštěvovala. Nyní to však vypadá, že něco se vymklo kontrole. Asi před 3 týdny proběhl v Hobitu týden minipivovarů. Představily se značky z Vojkovic, Přerova, Rohova, Martinova i dalších míst. Bohužel, Hukvaldský ležák na této přehlídce naprosto propadl. Charakteristická chuť zůstala, avšak vypadalo to, že je dodané pivo již prošlé, o čemž svědčila nepřístojná kyselkavost a vedle obvyklého „dolnosklenovského odéru“ degustované vzorky disponovaly i jinými nesourodými pachy. Někdo nazývá buket Hukvaldského „myšinou“. Nevím, jestli je to trefné, neboť s těmito hlodavci do tak blízkého kontaktu nepřicházím. Pravdou ovšem je, že prezentovaná várka je plná senzorických chyb, což při současném stavu musí přiznat i tolerantní a na vše možné navyklý pivní znalec.

Je snad problém se sanitací? Možná, že pivo částečně zkvasilo spontánně a možno je žertovně označit za „Hukvaldský lambic“. Ten se však v Belgii zásadně vyrábí z nesladované pšenice a ze zvětralého chmelu. Jeho ječná, ležáková forma (neboť hukvaldský mok prochází též klasickým spodním kvašením) může inspirovat k objevení nového pivního stylu, spíše si však myslím, že by měla pivu z Hukvald zůstat jeho příznačná chuť, ale výrobní postupy by si měli sládci řádně pohlídat, aby nedocházelo ke zbytečnému prznění značky. Dobrá pověst se totiž těžko získává, ale snadno ztrácí.