V kraji Vysočina se nyní nalézá 16 pivovarů, což je celkem slušné číslo. Občas je třeba ochutnat.

V září loňského roku jsem navštívil Podklášterní pivovvar v Třebíči, kde mi bylo podáno nakyslé a též zčásti teplé pivo. Svěřil jsem se ze svým zklamáním stránkám Svět piva a rozjel jsem tak sérii polemik i útoků proti mé osobě. Nakonec, po několika měsících internetových diskusí a anylýz se zdá, že problém nebyl tenkrát s pivem, nýbrž s údržbou pivního potrubí. Již letos v únoru mne polotmavý svrchně kvašený Kornel plně chuťově uspokojil a za tímto pozitivním hodnocením nezaostává ani třebíčský 12°ležák Urban. Pivo spíše sladové, avšak nesporně poctivé, dle mého názoru by mu možná prospěla větší osobitost.

Tou naopak disponuje další výrobek z Vysočiny – tmavý pšeničňák z Radničního pivovaru v Jihlavě. Pšeničného piva se u nás vaří čím dál více, jeho tmavá forma, na rozdíl třeba od Německa (Dunkel Weizen)je však stále ještě spíše vzácností. Radniční Dunkel je výživná patnáctka chuti spíše sušší s jemnou kyselinkou, která však zřejmě pochází z pšeničných zrn a ne z kvasného procesu. Díky své síle je to spíš pivo na decentní ochutnávání než na celovečerní pijatyku.

Pelhřimovský Poutník si získal zasloužené čelní místo na naší pivní scéně již téměř před 10 lety. V devadesátých letech byl naprosto zastíněn sousedním Bernardem, dalších cca 10 let zpátky u nás málokdo znal jak pivo z Pelhřimova, tak z Humpolce. Přesto mezi těmito dvěmi značkami i za komunistů existovala rivalita a nepřátelství. Dochoval se např. slogan „Kdo pije Humpolec, ten je pitomec“. Dlouhá právovárečná tradice města (1552), poctivé pivovarské zařízení, neurychlovaný a nešizený výrobní proces a pramenitá voda z blízkého, asi 750 m vysokého kopce Křemešníku. To vše dělá Poutníka tím, čím je. Žádné převratné experimenty, základní sortinent – ovšem vysoká kvalita i v nepasterované láhvi.

Můj poslední vysočinský vzorek mne však příliš nepotěšil. Na hlineckém Rychtáři nešetřím chválou. Je to jeden z minima pivovarů, které u nás vznikly v období od počátku 1. světové války až do 90. let minulého století. Kdykoliv si dám Rychtáře, ač již filtrovanou 12°, nefiltrovanou 11°Natur nebo dokonce polotmavý speciál, jsem nadšen. Standardní pasterovaná lahvová 12°mi však příliš radosti nepřinesla. Obligátní hořkost, jinak však chuťový nástin průmyslové polosyntetiky a hlavně takřka totální absence charakteristické rychtářské příchuti – hluboká hořkost s přeludnými nasládlými podtóny, kterou jsem kdysi nazval „chmelovým prachem“. Pevně doufám, že chuť lahvového hlineckého moku ovlivňuje nešetrný pastér a že to není počátek destrukčního procesu v tomto podniku ve jménu rozvoje a přizpůsobení se evropské chuti.

Jinak byla decentní degustace piv z Vysočiny příjemná a určitě ji někdy, možná s jinými značkami, zopakuji.