Známe je jen z dovozu nebo ze zemí, které disponují mořem a jeho potvorami. Věřili by 
jste ale, že ústřice se mohou dostat i do piva?
Nedávno jsem četl zajímavý článek o porteru a stoutu (dnes se pokusím psát tyto názvy s malým počátečním písmenem, což jde – jen slovo „ale“ je poněkud zmateční a dělá v české větě paseku). Autor se zabývá historií těchto pivních stylů za posledních 300 let, aby nakonec konstatoval, že se jedná o pivní druhy téměř totožné. V jakémsi anglosaském historickém díle z roku 1677 je výrazem „stout“ označováno ještě jakékoliv silné pivo. Anglické slovo „stout“ totiž původně znamenalo „odvážný“ či „neohrožený“, později (zhruba od 14. století) se jeho význam posunul do roviny „mohutný“, „zavalitý“ nebo „silný“. Porter se v Londýně objevil zhruba kolem roku 1720 a vzápětí si získal oblibu. Jednalo se povětšinou o pivo černé a její silnější verzi se časem začalo říkat „stout porter“.Černý stout se uchytil především v Irsku, kde jeho výrobu dovedli k dokonalosti (Guinness, Murphy´s, Beamish), ale existovaly i speciální stouty a portery, které se od poloviny 18. století vyráběly pro ruský dvůr. Byly to styly jako je Imperial stout nebo Baltic porter, které i v dnešních moderních verzích mívají i přes 9% alkoholu.
Svébytný pivní styl stout dosáhl v historii některých modifikací, které se u porteru nevyskytovaly. Předně to byl Milk stout, mok do kterého se přidává mléčný cukr, který působením enzymů obsažených v pivovarských kvasnicích nefermentuje a dodává stoutu sametovou, někdy až nasládlou příchuť. Přídavek ovsa, zpravidla snad ve formě vloček vytváří znalci oceňovaný Oatmeal stout. V 18. a 19. století se vyskytl výraz Oyster stout (ústřicový stout), ale dle dochovaných pramenů to bylo proto, že v té době bývaly v Anglii velice populární restaurace, které vedle sebe nabízely mořské potvory i speciální tmavý mok. V moderní historii se uvaření prvního „ústřicového piva“ datuje do roku 1929, kdy bylo vyrobeno na Novém Zélandu. Zhruba o 10 let později se tato zajímavost ujala i v Británii.
Vlámský pivovar Scheldebrouwerij filtruje dnes svůj Oyster stout přes ústřicové skořápky, některé pivovary dokonce upozorňují, že jejich produkt není vhodný pro zapřísáhlé vegeteriány, jiné jen tyto stouty označují jako vhodné pití k ústřicím.
Oyster stout Pearl Necklace z amerického pivovaru Flying Dog má pouze 5,5% alkoholu, řadí se tudíž do pitelnější kategorie než např. Imperial (Russian) stout. Barva i přesto velice černá, že takřka nepropouští světlo (jeden z charakteristických znaků stoutu), ve vůni je trocha lacinější hořké čokolády, chuť nepříliš sladká ani nepříliš suchá, dal bych tomu tak decentních 30 jednotek IBU. Na patře zůstává poměrně rychlé doznívání s troškou dřevitého aromatu, během vteřiny proběhne po kořeni jazyka povědomá konzistence plnotučného mléka, marně jsem však pátral po odkazu na dary moře. Je evidentní, že ústřicemi se šetří a ty mají navíc za úkol jen velice mírně upravit chuť. Možná by to chtělo další 3 – 4 Oyster stouty z jiných podniků na srovnání. Jako vzorek bizarního pivního stylu to však stačí.
k tomu porteru – podle Michaela Jacksona (tím nemyslím toho mrtvého ukňouraného pedofila, ale anglického beer huntera, bohužel už také mrtvého) vznikl porter v Londýně tak, že si hosté míchali do sklenic různé ejly (takhle to slovo, Martine, piš a máš klid) – Pale Ale, Old Ale a Brown Ale – řez ze všech druhů ejlů, které byly na pípách v pubu se objednával jako porter – no a z nejoblíbenější kombinace vzniklo „nové“ pivo, které potom hostinští už sami do sudů namíchávali – a zanedlouho se začalo vařit v místních pivovarech jako samostatná kategorie – v průběhu Průmyslové revoluce se stalo hlavním londýnským pivem, porter měl svůj největší boom v 19. století, potom jeho sláva pomalu upadala a mezi světovými válkami téměř zanikl, v původní podobě přetrvával jen v Irsku – kde to byla směs Guinnesse a druhého piva, vařeného jen k tomuto účelu. Znovuzrození stylu nastalo koncem 70. let díky CAMRA – zájem pivařů o tradiční anglická piva inspiroval pivovary k oživení tohoto už téměř zaniklého pivního stylu (hodně se o to zasloužil třeba i takový Terry Jones z Monty Pythonů). Moderní anglický porter hodně připomíná dry stout (starý původní porter je chuťové tajemství – nedochoval se žádný recept), ale má o něco slabší tělo a méně pěny a menší hořkost.
Na pořádné portery si v Londonu vždy skočím do Porterhouse v Covent Garden, což je opravdu skvělý pub, mou nejoblíbenější běžně dostupnou značkou je Old Peculier, sice to není přímo porter, ale old stout, nicméně jeho chuť jsem si zamiloval – to je pravá Anglie, vždycky si beru minimálně 3 Peculiery sebou na fotbal, abych před White Hart Lane nemusel do sebe lít přiblblý Carlsberg