Pivo je mezinárodní nápoj. Vaří se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a převážná většina jeho konzumentů má představu jak má asi chutnat. Samozřejmě, že je podstatný rozdíl mezi chuťovými představami afrického domorodce či jihoamerického gauča a sofistikovaného Evropana.

Nejdůvěrněji samozřejmě známe pivo z našeho nejbližšího okolí tzn. to, co pijeme nejčastěji. Lapidárně řečeno – jsme na ně zvyklí. Žádný zvyk však nesmí mít omezující charakter. Mohu mít rád jistou značku piva, avšak nesmím na ní lpět za každou cenu a měl bych být vždy ochoten ochutnat něco jiného. V naší zemi je momentálně skoro 250 pivovarů, takže je určitě z čeho vybírat. Co však, když se chceme dále pivně vzdělávat a máme zájem zkusit i něco ze zahraničí. Ani s tímto není dnes naštěstí žádný problém. Ačkoliv jsme naprosto soběstačnou pivní velmocí, je možno v našich krajích sehnat i piva cizí, občas až doslova exotická.

Svatostánky, kde lze takováto piva zakoupit se staly dnes už takřka módní pivotéky. Začalo to, jak jinak, v Praze a pak přes Brno. Hradec Králové a Olomouc přišla tato vlna až do periférní Ostravy a dnes se pivotéky nalézají i v takových zapadlých krajích jako je např. Frýdlant nad Ostravicí. Většinou nabízejí piva tuzemské provenience, stále častěji však zpestřují svůj sortiment výrobky z ciziny. Obecně se země světa dělí na pivní, pivně rozvojové a nepivní. Poslední kategorii tvoří státy, kde se pivo nevaří vůbec, ať už z důvodů náboženských nebo z důvodů lenosti tamní populace pro kterou je pohodlnější pivo dovézt. Jaká piva se k nám nejčastěji dováží? Fungují distributoři, kteří k nám importují piva nejčastěji z Německa, Belgie, Velké Británie a USA.  Stranou však nezůstávají ani další země. V poslední době jsou v kurzu třeba piva z Holandska nebo Dánska.

Je nesporné, že proces poznávání šlechtí člověka a rozšiřuje jeho obzor. V pivu to platí dvojnásob. Stále však tvrdím, že pivo (stejně jako víno) je nejlépe vychutnat v místě jeho původu. Pomineme-li některé drahé např. belgické značky, které jsou konzervovány přírodní cestou, většinou náročným skladováním a vysokým procentem alkoholu, převážná většina importovaných piv bývá pasterovaná či je k prodloužení trvanlivosti použito obdobných metod. Pochopitelně tím trpí chuť. Divili bychom se, kdybychom okusili některý náš oblíbený minipivovarský produkt v daleké cizině vakuově balený s expirací za 12 měsíců. Živé pivo totiž dlouhé cestování nesnáší.Je v každém případě vhodné okusit něco, k čemu nemáme běžně přístup, výsledný efekt však nebývá 100%. Ještě markantnější je to u piva pocházejícího z exotických, dalo by se říci dokonce z pivně rozvojových zemí. Drtivá většina pivovarů v zemích třetího světa patří totiž do portfolia některého z několika globálních velkovýrobců. V Africe či Střední Americe stejně jako na většině Dálného Východu nemají obyvatelé k pivu tak vřelý vztah jako u nás, nadnárodní chemičky jim pod jejich rádoby vlasteneckými etiketami připravují laciný bezpohlavní sajrajt, který navíc musí mít trvanlivost mnoho měsíců, aby se stačil vypít. Výsledek kombinace těchto faktorů můžeme ochutnat za drahé peníze v některé z pivoték v Praze či Brně. Flaštička s pivětou San Miguel z Filipín či Tiger ze Singapuru vypadá lákavě, uvnitř se však nalézá naprosto nezáživná kapalina bez chuti a zápachu. Můžeme pak sice říci: Pil jsem pivo z Malajsie nebo Toga, ovšem žádné pozitivum, snad vedle cizokrajné nálepky do sbírky nám to nepřinese.

Máme-li však možnost cestovat, je to úplně o něčem jiném. Pivo ve svém domácím prostředí chutná lépe i proto, že je obklopeno lokální atmosférou. Navíc i v zahraničí můžeme objevit místní pivovárek, který ještě nestačil pohltit SAB Miller nebo Heineken, případně je možno se setkat i s domácím způsobem přípravy kvasných nápojů. Nevyhazujte tedy zbytečně finanční prostředky za mrtvé vzorky piv z jiných kontinentů,nýbrž šetřeme na hodnotné pivní výlety, kde budeme získávat degustační zkušenosti i podložené mnohými nezapomenutelnými zážitky. Pivní kosmopolita musí cestovat!