Letošní 21. srpen není jen smutným výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa, ale rovněž datum kdy slavíme nedožité 200. narozeniny prvního sládka slavného plzeňského pivovaru Josefa Grolla.

Asi k tomu muselo dojít. Den před 21. srpnem jsem se osobně setkal se starším obchodním sládkem Plzeňských Pivovarů panem Václavem Berkou. Na jedné straně jsem se na setkání docela těšíl, na straně druhé jsem měl přece jen jisté obavy. Snažím se nebýt konfliktní typ (někdy se mi to vůbec nedaří) a nejsem ani přítelem otevřených konfrontací. To co jsem o Plzeňských Pivovarech a.s.a jeho produktech  napsal do knih, tisku či na internet za posledních cca 15 let určitě stačí k tomu aby mne pracovníci této společnosti naprosto upřímně nenáviděli. Režisér dokumentu Česká pivní válka Jan Látal však byl nekompromisní a schůzku zařídil.

„Oni se tě bojí“, řekl mi těsně před naším setkáním asi aby mi dodal odvahu. Hodlal jsem být slušný, ale radikální. Mám své názory o kterých mohu diskutovat, ale neplánuji je příliš měnit. S panem Berkou a vedoucím marketingovým pracovníkem panem Jurinou jsme se sešli v návštěvním centru přímo před velkou mapou filiálek společnosti SAB Miller. První otázka byla tudíž jasná. Je plzeňské pivo stále ještě českým pivem když se v současnosti nachází v sousedství mezi pivaři nepříliš oblíbených značek v podruží nadnárodního molochu, který vlastní přes 200 provozoven po celém světě? Sládek Berka byl na rozdíl od všech předchozích pracovíků Prazdroje se kterými jsem měl možnost se setkat kompetentní. Nezapochyboval a řekl, že pivo, které se v současnosti vaří v Plzni je 100% české. Namítl jsem, že fakt, že se toto pivo vyrábí na našem území ještě neznamená, že je české. Jako příklad mi posloužila výroba vozů BMW nebo Mercedes v Egyptě – přitom se zajisté nejedná o egyptský vůz. Důležité je slovo majitele a tím je v současnosti jihoafricko-americká firma. Ohledně fúze Plzeňských Pivovarů s Radegastem v roce 1999 mi sdělil pan sládek, že SAB Milleru s Prazdrojem spadl do klína diamant, který on stále leští a výhodně prodává. To už jsme však seděli v reprezentační šalandě v obrovských plzeňských sklepeních. Kolem teplota kolem 5°C, v hospůdce příjemné teplo. Na pití plzeňský kvasničák přímo z tanku. Pivo nepříliš aromatické s velice krátkým dozníváním, nicméně hluboce hořké bez nejmenší stopy jakýchkoliv rušivých nepivních elementů. To přece nemůže být stejný mok jako ten, co jsem pil asi před 14 dny v Ostravě. Sládek Berka, který se pro mne stal již Vencou povídá, že k posouzení značky je vždy nejlepší jít přímo do sklepa, neboť pivo transportem do hospod trpí. Zlomyslně namítám, že pastér by jej měl ochránit a že by nemělo po cestě ztrácet svou přirozenou hořkost. Navíc kapacita sklepů je i tak omezená a že drtivá většina pijáků ochutná Pilsner Urquell v restauracích. Venca velebí Josefa Grolla a představuje tři generace sládků z jeho rodiny.Sám pracuje v pivovaru už od roku 1980. Asi po pěti půllitrech s uspokojením konstatuji, že naše setkání není konfrontační, nýbrž je to docela příjemné posezení. Po dalším půllitru se jdeme podívat na plnící linky. To už není tak pěkný a estetický pohled, nicméně to je současnost.

Návštěva byla plánovaná do 13 hodin. Objekt pivovaru opouštím v půl šesté v povznesené náladě. Prioritou zaměstnanců je podle Václava vařit stále stejně kvalitní české pivo. Údajně jim do toho búrští manažéři nekecají. Naopak se starají o komerční stránku věci. Tak se prý dostává Prazdroj do světa.Vyměnili jsme si názory, vypili něco kvalitního piva, tak co bychom se hádali. Zejména když je v současnosti v naší republice přes 220 pivovarů.