Podle nejnovějších informací se v současnosti u nás nachází skoro 180 minipivovarů. Některé jsou menší, jiné větší. Některé jsou dokonce nevyzpytatelné.

Již samotná cesta do Jihlavy je z Ostravy dlouhá. Před 4 lety ještě nevařil Radniční pivovar, tak jsem byl odkázán na místního Ježka. Odpoledne jsem však odjížděl autobusem do nějaké okrajové čtvrti kde údajně čepovali Javoříčský ležák z minipivovaru Kozlíček Horní Dubénky. Již první nevyzpytatelností byl fakt, že toto pivo se v dědinské hospodě točilo pouze v pondělí. Neinformovaný pivař, který by na několik set kilometrů dlouhou cestu vyrazil třeba ve středu by měl velkou smůlu. Samotné pivo – světlá nefiltrovaná 12° byla bouřlivá – málo chmelená, hodně kvasnicová, plná nejspíš přirozeného CO 2. Nicméně jsem urazil pět kusů a dokonce jsem si zakoupil i petku na cestu.

Ve čtvrtek mi kolega přinesl do pivotéky dvě PET láhve Horních Dubének na ochutnání. Opět jsem odhalil nevyzpytatelnost onoho moku. V případě 12°, přestože se evidentně jednalo o pivo přírodní jsem zaregistroval chuťové elementy známé z výrobků nadnárodních pivovarnických společností. Do klasické kvasnicové chuti, ovšem bez očekávaného doznívání se mísily výrazné alikvoty toho, co někdy označuji jako „spálení pastérem“ nebo konzervant, který prodlužuje expiraci moku  na úkor jeho chutnosti. Musím konstatovat, že toto se mi při degustaci minipivovarského produktu ještě nikdy nestalo. Mohl jsem být indisponován, ale stejný poznatek mi hlásil i domovarník Oppelt, který má díky svému koníčku značně vytříbenou chuť. Senzorický bordel určitě nebyl způsoben tím, jak teoretizoval člověk, který nám petky přinesl, že plastové láhve pobyly pár hodin na slunci. To by se projevilo úplně jinak.

Pšeničné od Kozlíčka bylo standardní, ale zkušenost s Javoříčským ležákem mne zřejmě přinutí přehodnotit některé mé zakořeněné poznatky a teorie.