Horko mne vzbudilo už kolem třetí hodiny ranní. Den předtím jsem urazil zhruba 20 malých piv různých značek, tak mne trochu bolela hlava. Nicméně kolem desáté ráno jsem vyrazil opět na misi.
Bývalá spolužačka ze školy mne na oběd zavlékla na anonymní zahrádku jakési hospody v Kobylisích. Na čepu PU, Gambáč a černý Kozel. Věru sofistikovaný výběr. Smažená cukína sice standardní, ovšem brambory zřejmě slavily třídenní výročí od svého vaření. Nad vším kraloval vrchní, který byl vlezlý když jsme nic nechtěli a naopak když jsme měli žízeň, nebylo možno se ho dovolat. Nepříjemným zůstal až do našeho odchodu kdy nebyl schopen vyřešit triviální arimetrický příklad kombinace hotových peněz a předplacených stravenek.
Frustrující zážitek asociující situaci v některých výčepech v rajských dobách Raj Praha v 80. letech chtěl něčím kvalitním zapít. Jako dëja vu na mne působilo opětovné ocitnutí na autobusové zastávce na Proseku. Tentokrát mi však zlomyslný čaroděj Blujnokvas nezastřel zrak. Objevil jsem autobusovou linku 151, která jela přímo na Klíčovskou ulici. Od zastávky asi 50 metrů stál kýžený minipivovar Beznoska. Bylo asi půl druhé, teplota ve stínu dosahovala skoro 35 stupňů. Na zahrádce hostince asi čtyři osoby usrkávaly kofolu. Vlezl jsem přímo do výčepu. Ten byl nejen opuštěný, ale i nezvykle tichý. Asi po pěti pasivních minutách odněkud vylezla žena v převlečení za servírku:
„Co byste potřeboval?“ otázala se hloupě.
„Potřeboval bych pivo,“ odpověděl jsem vázaně v očekávání bryskní orosené sklenice.
„Pivo není, “ šokovala mne hostinská, „nejde proud a obnovení dodávky slibují až ve tři.“
Na okamžik jsem záviděl angličanům mechanické ruční pumpy. Sbohem. To jsem to zase dopadl! Kam teď? Nenapadlo mne nic lepšího než se přesunout metrem na druhý konec Prahy a zavítat do mého oblíbeného Jihoměšťanu. Chvíli jsem na sídlišti Háje tápal, ale nakonec jsem to našel! Příjemná dvanáctka alespoň částečně zahnala žízeň, ale já si šetřil chut na něco lepšího. 11° Jihoměšťan je přesně to, co jsem hledal a následně nalezl. Lehce polotmavý ztepile vyrovnaný ležáček má vedle své diplomatické hořkosti i jistou netradiční příchuť, kterou jsem se snažil vydedukovat. Podařilo se mi to poměrně brzy. Cítil jsem v něm příchuť korkového dubu. U vína možná senzorická chyba, u piva nesporně příjemná kuriozita. Nakládané tvarůžky s rozmarýnem byly rovněž výborné, velice příjemná byla i obsluha. 15°IPA, která mi byla podána v takřka pokojové teplotě (nevím jestli záměrně, nebo to bylo z vyhřátých trubek) v sobě skrývala i latentní aróma jakéhosi ušlechtilého likéru. Usnesl jsem se, že to mohlo být Curacao. Jaký rozdíl oproti IPÁm obligátně vonícím po americkém chmelu! K dovršení všeho do hospody ještě vstoupil pivní obchodník Jan Kočka, který si vyžádal vzorek ejlu Easy Rider, kterého si nechala jeho firma Nomád uvařit právě v Jihoměšťanu. Pivo dobré, ale nejsou pivovarníci bez vlastního pivovaru jakési pivní kukačky?
Nakonec jsem se ještě přes půl Prahy vrátil na Prosek k Beznoskům. Elektřina už šla, zahrádka plná, obsluha milá a pohotová. Bohužel, slabým článkem bylo opět pivo. Každé z pěti vyráběných druhů chutnalo zhruba tak jak chutnat má, ale byla to nuda. Jak světlé, polotmavé, pšeničné, tak tmavé i svrchně kvašené neoplývalo ničím osobitým ani zajímavým. Upřímně řečeno – po Jihoměšťanu však může překvapit opravdu máloco. Den jsem končil ve své domovské hospůdce U Richtrů. Světlá °, polotmavá 11°, česnečka bez vaječných cancourů. Jsou ještě radosti života. A navíc – kdyby něco, nemocnice je hned vedle.