Zbývají necelé dva natáčecí dny dokumentárního projektu Česká pivní válka. Je třeba dotočit některé scény a hlavně navštívit nervové centrum gigantu SAB Miller.

Bohužel, z firmy kde se máme pokoušet natáčet rozhovor s nějakým certifikovaným představitelem přicházejí pouze velice vágní zprávy. Všichni se snaží vyjít nám vstříc, ale stále to jaksi časově ani prostorově nevychází.

Zhruba na poloviční cestě mezi Durbanem a Johannesburgem hledáme vhodnou africkou buši, kde bych se při hledání ztraceného piva ztratil i já sám. Nacházíme však jen rozlehlé suché pastviny, navíc ohraničené ostnatými dráty. V pozadí jsou vidět jakési hory, tak režisér Látal velí k akci. Naštěstí nacházíme bránu, která se dá podlézt. S obavou očekávám vypuštění dobytka, útok pasteveckých psů, rozzlobené búrské farmáře se střelnými zbraněmi nebo černošské loupežnické tlupy. 90 minut natáčení však probíhá bez jakýchkoliv rušivých elementů. Před svým zmizením ještě stačím vykřiknout: „Kurva, kde je to české pivo?!“ Krajina nemá bohužel přírodní ozvěnu, tak ji bude zřejmě nutno dodělat ve studiu.

V johannesburgském Sandonu na náměstí Nelsona Mandely s jeho šestimetrovou sochou má pro mne rejža další úkol. Mám namátkově zastavovat lidi a žádat je o pomoc při hledání ztraceného českého piva. Oslovení aktéři, zejména při uzření kamery buďto prchají ze záběru, nebo mne litují. Nikdo mi nedokáže pomoci….

Asi kolem 18 hodin si s hrůzou uvědomuji, že nemám za celý den v sobě ani jedno pivo. Konec natáčení! Je třeba jet do hospody a doplnit vydanou energii. Produkční zařizuje nocleh v penzionu Gándhí. Trochu spirituality neuškodí. SAB Miller stále komunikuje ve stylu: hovořit a nic neříct. Jedeme hledat ubytování na dané adrese Doris street 19. Scenérie  venku se rychle mění a my se dostáváme do čvrti kde mezi polo a celozbořenými baráky vegetují tlupy divokých černých obyvatel. Večer je chladno, tak několik podnikavců vysypalo popelnici a založilo na chodníku oheň. Na adrese penzionu se nachází sídlo etiopské ortodoxní církve. Naštěstí se jedná o omyl. Náš penzion Gándhí se nachází ve stejnojmenné ulici, leč v jiné čtvrti. Máme štěstí! Tady bychom asi nepřežili. Režisér má však nápad:

„Vylez, prosím tě z auta a běž se zeptat těch černochů u ohně kde tady můžeš najít české pivo.“

Pochopitelně odmítám. To by šlo o život, minimálně o zdraví. Režisér naléhá, ale já jsem nekompromisní. Nemám žádné kaskadérské příplatky a na takovéto kousky jsem velice špatně placený. Ne, nedělám to jenom pro peníze, ale ještě u mne funguje nějaký ten pud sebezáchovy. Mimochodem jsme zrovna projížděli jednou z nejnebezpečnějších jihoafrických čtvrtí Hillbrow, kde se nedoporučuje ani otevírat okénka a stavět na červenou.

V penzionu vypadá švýcarský hoteliér skoro jako samotný Gándhí. Rovněž mluví polohlasem a dokáže člověka po náročném dnu uklidnit. Vedle je drahá portugalská restaurace, která inzeruje pro mne neznámé pivo Laurentina. Pochopitelně, že není na skladě. Beru zavděk vodnatým speciálem Super Bock.

Jelikož není se SAB Millerem řeč, rozhodli jsme se přicestovat bez ohlášení přímo na místo činu. Na recepci se sháním po paní Azzure, která má pracovat jako PR manager (nebo něco takového). Nikdo ze zodpovědných pracovníků není přítomen a naše kamera a mikrofon na tyči začíná zajímat místní bezpečnostní službu. Nakonec asi po hodinovém čekání se setkáváme s prvním pracovníkem firmy SAB Miller. Paní Azzure nás mile přivítá, v zápětí nás však informuje, že v Johannesburgu by nám mohli něco povědět pouze o afrických značkách. Jakékoliv informace o Prazdroji můžeme dostat jenom na ředitelství v Londýně. Vida! Tak pěkně to mají zorganizované. V tak velké společnosti musí přece být pořádek. Takže odlétáme do Londýna? Azzure nám slibuje na zítřek exkurzi do megapivovaru kde se vyrábí především Castle, ale to já tu už nebudu. Ani o to nestojím. Chemiček už mám dost. Látal by ještě rád natočil akční scénu kterak mne z prostor vyhazuje security, ale nálada už chcípá.

Posledních pár záběrů natáčíme poblíž místní ZOO. Projíždím se na lodičce po jezírku s černým veslařem a za doprovodu kytary hraji svoji novou píseň Česká pivní válka. Pak se ještě skupinky domorodců ptám jestli znají české pivo. Zpočátku se snažím provézt anketu v blízkém parčíku, ale tam narážím na výhradně muslimskou komunitu.

Následuje cesta domů, Guinness v Dubaji za 12 USD, pak v Praze mnohonásobně chutnější a levnější Ferdinand. Tak skončilo mé africké pivní dobrodružství. Sláva nazdar výletu!