Se soukromou filmovou společností Evolution Films jsem se poprvé potkal asi před 15 měsíci na setkání domovarníků v Kostelci u Holešova. Tato firma zrovna natáčela dokument o českém pivu a jeho ztracení v nadnárodních koncernech. Po několika společných natáčecích dnech jim byla ukradena kamera a část doposud natočeného materiálu. Očekával jsem oprávněnou rezignaci, ale to jsem ještě neznal Evolution Films.

Mladý a dynamický režisér Jan Látal mne navštívil v místě mého bydliště. Dozvěděkl jsem se, že práce na filmu i přes vzniklé problémy dále pokračují. Navíc bylo jasno i ve scénáři.Režisér mi oznámil, že napíši svou třetí pivní knihu a nakonec odjedu hledat některé ztracené pivní značky do Jižní Afriky. S megalomanskými projekty tohoto druhu se setkávám poměrně běžně, tak jsem vše bral s potřebnou rezervou. Asi za dva měsíce se mi ozval filmový štáb. Fimaři měli cestu do Ostravy kde chtěli asi dva dny točit a zeptali se mne jak jsem daleko se svou knihou. Neměl jsem napsaný ani řádek. Dále mi oznámili, že mi zakoupili na 22.června letenku do Johannesburgu. Tak začalo mé Africké pivní dobrodružství.

V JAR jsem měl strávit pouze 4 natáčecí dny. S hrůzou jsem shledal, že mi platnost cestovního pasu nestačí k návštěvě Jižní Afriky. Expres doklad platí jen 6 měsíců a jeho vystavení stojí 1500 Kč. Navíc nejde skenovat čili jsou s ním na hranicích problémy. Letěl jsem společností Emirates přes Dubaj. Po více než pětihodinové cestě jsem dostal na letišti v Abu Dhabi chuť na pivo. Nalézal jsem se ovšem v muslimské zemi, takže jsem si myslel, že budu onen nelegitimní nápoj v onom prostředí těžce shánět. Příjemnou letištní pivnici otevřenou nonstop jsem našel, pinta Guinnessu však stála celých 12 dolarů! Alláh Akhbar!

Na letišti v Johannesburgu poté co jsem prošel úspěšnou pasovou kontrolou vstoupil jsem do příjemného baru s točeným pivem. Čepovali tam výhradně produkty společnosti SAB Miller, ale jejich Milk Stout byl docela příjemný a navíc vyšel jen na něco přes tři dolary. Za příznivou cenu byla i hospodská jídla, takže jsem neodolal a objednal si smažené calmari.

V Durbanu již čekal uvítací výbor – režisér Látal, zvukový technik Lukáš a produkční Kateřina. Odjeli jsme do města na večeři. Po cestě mne seznámili s natáčecím plánem. Byl dosti nabitý a jeho vyvrcholením mělo být setkání s představiteli SAB Milleru, kterých jsem se měl ptát proč tak przní české pivo. Zatím však žádný konkrétní termín nebyl naplánován.Katka živě komunikovala s jakousi Azzure Janneker, což byla osoba na pozici PR (vztahy s veřejností) a pak s jakýmsi firemním papalášem, který se jmenoval Benedict Mňaga (byl to zřejmě Maga, ale mi to tak znělo).  Všichni byli ochotní, ale nebylo dosaženo prozatím žádných konkrétních výsledků jednání.

Večeře v místní hospůdce byla příjemná. Ještě nikdy před tím jsem nejedl jehněčí hamburger. Lahvové namibijské pivo Windhoek (rovněž SAB Miller) však bylo vodnaté a nasládlé. Budeme zřejmě muset najít nějaký minipivovar, aby se nám spravila chuť.Nocleh nebyl překvapivě v hotelu, ale v laciném ubytovacím zařízení pro surfaře. Ze své chatky o rozměrech 2×3 metry kde kromě postele a poličky nic nebylo jsem však měl pěkný výhled na Indický oceán. Večerní posezení u oceánu v restauraci Green Dolphin bylo romantické a nevadil mi ani půllitr bezpohlavního pilsneru z produkce SAB Miller Hansa. Koupelna v hostelu byla velice skromná, naštěstí tekla teplá voda. Teplota v noci klesla pod 15°C – Jižní Afrika se nalézala uprostřed kalendářní zimy. Výhodou bylo, že venku nepoletoval ani nelezl žádný africký hmyz. Šel jsem spát již kolem 23 hodin abych byl čerstvý na první natáčecí den.

Pokračování příště…..