Soutěživost lidí nezná hranic. Rekordy se netvoří jen ve sportu, ale rovněž v pití piva.

Snad každý pivař si pamatuje svůj osobní pivní rekord. Je jej zpravidla dosaženo v mladším zralém věku kdy organismus již přivykl na pravidelný nápor alkoholu, alevšechny tělesné orgány v čele s játry a ledvinami  dosud fungují bezchybně.

Můj osobní nejlepší výkon pochází z léta 1984, kdy jsem s tehdejší přítelkyní stopem čundrovali po Severních Čechách. Jednoho dne zrána jsme se rozhodli odcestovat do Prahy. Na nádraží v Děčíně jsem posnídal jeden lahvový Staropramen a druhý jsem zkonzumoval o něco později ve vlaku. Venku začalo horko a vypadalo to na velkou slinu. Z Hlavního nádraží jsme dojeli metrem do blízkých Holešovic, kde jsem si k bufetovému obědu dal jeden ne příliš zdařilý Pražan 12°. Další naše kroky vedly do restaurace U Jindřišské věže na dva dobře chlazené Smíchovy. Má bilance do cca 16 hodin byla teda slabých 5 kusů. Pak se však roztrhl příslovečný pytel. V plzeňské pivnici U Kocoura byl Prazdroj jako křen. Navíc se tam onoho srpnového podvečera sjela snad polovina ostravské kulturní bohémy v čele s Horrorem a Radkem Pastrňákem, který tenkrát vykonával v nedalekých Dolních Počernicích základní vojenskou službu. Mok byl natolik chutný, že jsem se bezvýhradně oddal jeho nezřízené konzumaci. Mé tělo pracovalo jako stroj a mé vjemy po příštích pár hodin se dělily na obdivné pozorování fortelného výčepního a samotné zrychlené popíjení téměř zázračného nektaru. Mezitím jsem se ještě stačil bavit s kamarády a později i halasně zpívat. Při patnáctém kusu jsem to přestal počítat. Dostavily se očistné střevní potíže a má komunikační schopnost byla dočasně poněkud snížena. Odcházeli jsme na nádraží krátce po půlnoci a já jsem se dle svědků mohl pochlubit úctyhodnou konzumací celých 21 piv! S připočtením pěti za dopoledne a odpoledne byla má bilance, kterou jsem takřka bez následků přežil celých 26 půllitrů pěnivého moku! Dlužno říci, že jsem se k tomuto životnímu výkonu přiblížil zhruba 20 kusy už jen párkrát v životě. Kdyby se pivařství posuzovalo jen podle kvantitativních kritérií, cítil bych se jako diletantský břídil. Osobně znám lidi, kteří dokážou urazit přes 20 kusů na posezení a za den běžně 25 – 30.

V roce 1982 se prý v pivnici U Fleků konala soukromá soutěž o nejvyšší počet vypitých flekovských třináctek za 24 hodin. Je to neuvěřitelné, ale dle důvěryhodných svědků zvítězil jeden inženýr (kdoví čeho) z Příbrami, který vytvořil místní (zřejmě i světový) rekord plnými 130 kusy!!!

Otázkou zůstává, zda-li toto zhovadilství samotnému pivu nějak pomůže. Stejně když někdo do sebe dokáže nalít tuplák za necelých pět vteřin. Jako by jste odklopili víko od záchodu a litr tekutiny tam vylili. Soutěživost je dobrá věc, ale někdy má negativní vliv na křehké lidské zdraví. Asi před 20 lety vstoupil jistý Brit do místního pubu se slovy: „Hospodo nalívej, dnes piju nadoraz!“ Měl pravdu. Při 96. pivu umřel na stole.