Když jsem v létě roku 1993 pozoroval v jednom švýcarském výčepu, kterak si hosté lijí do točeného piva džus, byl jsem značně konsternován.

Stejně tak mne děsili Poláci, kteří si „vylepšovali“ tenkrát takřka nepitelné polské pivo sladkým ovocným sirupem.

V Berlíně se do trpkého kyseláče Weiss také přidává červená či zelená šťáva.

Na tuto rozmařilou zhovadilost reagují mnohé pivovary, které vychází vstříc výrobou tzv. „Radleru“. Je to vlastně nízkoalkoholické pivo už při procesu vaření smíchané s ovocnou šťávou. Ta však povětšinou nepochází z čerstvého ovoce, nýbrž se jedná o různé koncentráty.

Dalším stupněm ovocného „piva“ jsou bezalkoholové birrely

Zejména ve vlámské (belgické) pivní kultuře se vyskytují tradičně ovocná piva, které už mají mezinárodní věhlas. Jedná se zejména o typy třešňové či višňové (Kriek) a malinové (Frambois).

Další ovocnou odnoží jsou z anglosaského pivního světa přicházející Cidery a Perry. Toto jsou však legálně zkvašené ovocné šťávy a já osobně je příliš za piva nepovažuji.

Někdy se však vkusný ovocňák vydaří.

Pamatuji na rýmařovskou malinu nebo štramberskou švestku.

Africké verze z banány či ananasem vůbec nemusím.

Nedávno jsem v hospodě ochutnal těšínského Barabu – ležák s pomerančovou příchutí. Bohužel pro mne odporně sladký dryják, který měl s pivem společnou snad jen jakousi pěnu.

Proti ovoci nic nemám, ale v pivu je nikterak nevítám.