Jednou ve Štramberku

Městský pivovar ve Štramberku jsem navštěvoval od roku 2005.

Líbila se mi samotná restaurace a celkem mi tam i chutnalo pivo. Světlé, tmavé, později perníkový Ušák i švestkové. Neměl jsem žádné výhrady ani k obsluze.

V květnu 2011 jsme s přáteli zašli do pivovaru na pivo a na oběd. Byl teplý jarní den, tak jsme seděli na předzahrádce. Většinu tamního personálu jsem znal, tenkrát však na zahrádce obsluhovala neznámá, asi čtyřicetiletá servírka. Posezení se trochu protáhlo, každý z nás vypil průměrně 5 různých piv. Měli tenkrát na čepu asi 4 druhy. Servírka, které se prozatím pracoviště naplnilo začala ve stresu zmatkovat. Pletla si objednávky a přinášela nám jídla a nápoje, které jsme si neobjednali. Ačkoliv jsme se snažili situaci odlehčit svou bodrostí, obsluha se stávala čím dál nepříjemnější. Nakonec došlo k placení. Servírku nejprve obtěžovalo, že chceme platit každý zvlášť.

Platil jsem jako poslední a nechal číšnici symbolické spropitné. Přitom se mi dvacetikoruna zakutálela pod stůl. Chystal jsem se ji zvednout, nebo vytáhnout z peněženky jinou, ale servírka otráveně pravila:

„Jen to nechte tak. Já si to potom zvednu..“

Dopili jsme zbytky svých půllitrů a se zkaženou náladou jsme se zvedli od stolů. Když jsme odešli od zahrádky asi deset metrů vyběhla za námi rozlícená číšnice s křikem, co jsme si to dovolili si tu dvacetikorunu ze země odnést. To už bylo dost i na mne. Chystal jsem se zpátky do podniku, kde jsem si chtěl popovídat z manažérem. Byla však neděle a kolegové mne uklidňovali, abychom si šli spravit chuť někam jinam.

Hned druhý den jsem do štramberského pivovaru poslal mailem stížnost, na kterou však nebylo nikterak reagováno. Frustrace se mne držela poměrně dlouho a já onu provozovnu navštívil až po devíti letech, kdy tam s největší pravděpodobností už pivo vařit přestali.

Tolik k mé jedné negativní zkušenosti se štramberskou obsluhou.