Dnešní šílená doba motivuje lidi používat výrazy, které běžně ze svého slovníku příliš nevyužívají. K radosti bolševických pohrobků nám zase natahují na hranici ostnaté dráty a dle predikcí jistého náměstka nám bude možná zakázáno dva roky cestovat. Tak si alespoň cvičně zkusme nějaké tendenční slovíčka přeložit do angličtiny. Celý příspěvek
V zoologii jsem naprostý laik, i když na druhé straně takového koně poznám na první pohled. Celý příspěvek
Kvalitní pivo v těchto dnech aby člověk pohledal. Hospody jsou beznadějně uzavřeny, pivaři jsou povětšinou závislí na lahváčích ze supermarketu. Celý příspěvek
Včera jsem zaslechl nadějnou informaci a hned jsem se rozjel si ji ověřit. Celý příspěvek
Jaro se probouzí, avšak v naší zemi přituhuje.
Bezradná vláda stále tápe a usurpuje občany a média straší už tak vystresovanou veřejnost. Zjevil se mi starý kreslený vtip od Jiránka, kdy skupina odborníků očekává katastrofu.
Skomírá kultura. I kdyby si zdecimovaní lidé chtěli na veřejnosti zazpívat k posílení své nahlodané víry v jakoukoliv budoucnost nějakou prostonárodní píseň, budou rozehnáni dvojicí pochůzkářů Ječný – Ziegler, z nichž jeden bude křičet „neshlukujte se“ a druhý „rozejděte se!“
Semeništěm smrtelné infekce jsou rovněž soukromé byty, kde již snad ani rodina nemůže bydlet pohromadě. Byt německého kolegy Bernieho je velký. Rozlohou asi 150 m2 a má vysoké stropy. To snad riziko nákazy alespoň částečně snižuje. Rozhodli jsme se, že si v těžkých časem alespoň trochu zahrajeme. V bytě bylo slušné pianino značky Petrof a několik kusů zvukové aparatury. Ještě před plánovanou live produkcí pro face book se omluvil jeden z pozvaných umělců. Pochopili jsme to. 71 letý písničkář je příslušníkem ohrožené skupiny, navíc má docela nebezpečné příjmení – Neduha.Nepřišel ani basista. Tam již jsem cítil prvky paniky.
Vedle samotného Bernieho, který zpívá a hraje na tubu se dostavil ještě kytarista Honza. Během zhruba půlhodinové zkoušky jsme si ujasnili asi pět skladeb. Jako profesionálové jsme byli přesvědčeni o našem kvalitním výkonu a samozřejmě jsme neměli žádnou trému, přestože se náš koncert vysílal naživo. Prostě umění musí být syrové!
Dva tradiční evergreeny Summer Time a What ´s a Wonderful World jsme prostřídali s Bernieho originálními songy s anglickými texty. Bernie žije v Ostravě již 15 let, přesto je jeho čeština stále slabá. Já jsem si zase zahrál zkrácenou verzi mé skladby, kterou jsem k dané příležitosti překřtil ze „Stralsund Boogie“ na „Koronavirus Boogie“. Také jsem navrhoval zahrát něco od skupiny Bacily.
Kytarista Honza odešel a přišel jiný hráč na onen instrument. Jméno jsem jaksi nezaregistroval, jen jsme se shodli, že jsme se potkali asi před 35 lety na bigbítu v nějaké hospodě. Teď mi došlo, že v démonizovaném socialismu jsme mívali otevřené hospody… Dotyčný kytarista byl úplně jiný kalibr než disciplinovaný a střízlivý Honza. Tramvají sebou přitáhl spoustu aparatury a tak jsem cítil povinnost si s ním alespoň pár skladeb zahrát, ačkoliv jsem již pomýšlel na odchod.
Obligátní House Of The Rising Sun jsme hráli v rockové, lehce aleatorní verzi. Snažil jsem se se svým pianem držet rytmus i formu, zatímco přítomný rocker dusil svůj nástroj. Jeho kytara kvílela, sípala, kvákala, křičela i žalovala. O tom ta hudba totiž je. Připojili jsme i kytaristovu vlastní skladbu „Deštivý den“ v podobném stylu. Kolegovi bylo již přes 60 let, ale na bigbít nerezignoval. Očividně svou invenci posiloval alkoholem.
Zdařilý večírek však měl i své temnější stránky. Bernie měl v chladničce pouze Kozla 10° v plechu. Ten hnus se nedá popsat. Poté, co jsme onen utrejch zkonzumoval, pochopil jsem plně význam slova „sebezapření“
Akce se povedla, je na facebooku pod profilem Bernd M. Schmid a možná, jestli ovšem nezemřeme na současnou nevyzpytatelnou chřipku, si ji zopakujeme.
I v dnešních nelehkých dnech se můžeme někdy dokonale zbořit. Buďto v některé z ilegálních náleven nebo jen tak doma z nasyslovaných zásob piva a etanolu. Avšak i poměrně střízlivému člověku přijde ráno k duhu místo obligátních rohlíků výživná polévka. Celý příspěvek
Hospoda je místo, kam si chodí lidé odpočinout a zapomenout na běžné každodenní starosti. Celý příspěvek
Vánoce byly nedávno a spíše se blíží Velikonoce. Počítám však, že letošní oslava se moc nevyvede. Celý příspěvek
Nedávno jsem ochutnal dvě nová piva z Beskydského pivovárku.
Zázvorové pivo se vyskytuje na našem trhu relativně krátkou dobu. Myslím, že tak do poloviny 90. let jsem je znal pouze z literatury. Jeden z prvních „zázvoráků“ jsem okusil, myslím v hodonínském pivovaru Kunc. Docela mi chutnal.
Předem je třeba vysvětlit rozdíl mezi pravým zázvorovým pivem a tzv. „Ginger Ale“, což je oficiální označení pro zázvorovou nealkoholickou limonádu. Nejsem si jistý, zdali se jedná přímo o ochrannou známku, neboť si nepamatuji, že bych v nějaké tuzemské či zahraniční hospodě nějaký pivní „Ginger Ale“ viděl.
Je zajímavé, že v některých gingerech není zázvor skoro vůbec cítit, přesto ovlivňuje chuť příslušného piva. Zpravidla trochu sládne, jeví trochu odlišné vůně a někdy pálí. Jeden z nejostřejších „zázvoráků“ jsem kdysi pil v minipivovaru v Pacově.
Do toho druhu piv se přidává zpravidla extrakt, občas se najde pivovarský poctivec, který svou várku obohatí zázvorem čerstvým. V této souvislosti vzpomínám na produkt ing. Hrdličky ze Svatého Kopečku.
Zázvorové pivko z Ostravice bylo celkem povedené. Dotyčná pochutina v něm byla celkem jasně cítit, přesto nepřebíjela ostatní nezbytné pivní chutě. Na rozdíl od radlerů či jiných často šílených experimentálně ochucených piv se dají zázvorová piva považovat za svébytnou pivní kategorii.
Dalším testovaným mokem bylo beskydské Red Ale Tibet. Nejednalo se o národní pivo Tumba z této destinace, kdy se lehce fermentované proso zalije horkou vodou a vzniklý utrejch se pak srká přes speciálně vyrobenou trubičku, nýbrž o normální načervenalý ejlík. Zakulacená chuť, poměrně příjemná chmelovitost. Povedlo se.
Tibet byl uvařen k příležitosti Dne Tibetu, který se koná každoročně 10. března. Ještě před pár lety jsem zdobil svůj dům tibetskými praporky i lokální vlajkou, dnes však již mám jiné starosti. Vzpomínám, jak kdysi před lety jednalo představenstvo Tatry Kopřivnice s čínskou delegací o exportu náklaďáků do této asijské země. Bohužel si Číňani všimli tibetské vlajky vyvěšené na kopřivnické radnici a rozhovory jednostranně přerušili.
Pivo zvítězí!!!
Rudolf se plížil ulicemi svého města.
Už o 10 minut překročil povolený limit vycházek. Musel se však stavit v poněkud vzdálenější trafice. Potřeboval nutně novou baterii do kardiostimulátoru. Ta jeho současná by sice měla vydržet ještě alespoň šest měsíců, ale slyšel, že Agrofert je snad má přestat vyrábět. Někteří kardiaci je improvizovaně nahrazovali devítivoltovkami, ale údajně to nebylo příliš efektivní ani bezpečné. Peníze v nouzovém stavu skoro žádné neplatily, jen papaláši používali bony, se kterými by mohli obchodovat místní vexláci, kdyby ovšem neplatil zákaz vycházení. Nejspolehlivěji tak fungoval barterový obchod.
Rudolf svou náhradní baterii získal za porcelánovou sošku Lady Godivy. Nebyl si jistý, zdali onen kýč nahé ženy na koni má nějakou uměleckou hodnotu, avšak trafikant byl naštěstí sběratel.
Když už byl Rudolf v terénu přes limit, rozhodl se stavit do jednoho černého baru ve vedlejší ulici. Objekt vypadal jako opuštěná zbořenina, v suterénu se však nacházely staré oprýskané dveře.
Rudolf zašeptal smluvené heslo a vstoupil do nevzhledné místnosti. Na čepu byla pouze polotmavá moskevská dvojka vyrobená ze zkvašeného moskevského chleba, avšak po dlouhé žízni chutnala. Rudolf uvolnil ventil hermetického skafandru a na několik hltů zavařovací sklenici vyprázdnil. Nebožka babička často vzpomínala, jak za Hitlera popíjeli pivo čtyřku. Ta doba měla určitě něco do sebe. Rudolf by si objednal i šnaps, ale i tak měl problém se zrakem. Z trhu totiž úplně zmizela mrkev. Sice byl vydán celoplošný zákaz stavění sněhuláků, což však bylo v situaci, kdy průměrné zimní teploty díky změně klimatu dosahovaly kolem + 12 °C dosti bezpředmětné.
Rudolf se ocitl zpět na ulici. Je tomu už více než tři roky, když tehdejší hrůzovládci zavedli v zemi údajně kvůli šíření jakéhosi laboratorního koronaviru stanné právo. Od té doby nic nefunguje, ale lidi jaksi přežívají.
Rudolfa najednou nepříjemně zaškrábalo v krku. Snad uvízlý sucharový drobek z rána. Zajisté nic vážného, ale nesmí zakašlat! Kdyby ho slyšel některý z četných pouličních strážců, bylo by zle. Navíc jsou všude kolem vedle kamer i zvukové senzory. Takové zakašlání by v současné hysterické době těžko vysvětloval. Hrozilo by zatčení a při troše štěstí jen nařízená bronchoskopie s laváží plic. Jinak ale třeba i deportace. Nedalo se to zastavit. Rudolf si asi třikrát tlumeně odkašlal. Srdce podporované kardiostimulátorem se mu divoce rozbušilo. Měl štěstí. Zřejmě to nikdo nezaregistroval.
Před dveřmi svého bytu měl Rudolf připravený skafandr na další den a příděl otrubových sucharů od firmy Penam. Naštěstí získal za obnošené tenisky kostku margarinu, tak budou dnes hody.
Rudolf bydlel sám. Rodinu mu před několika měsíci deportovali do karantény kdesi v Polsku. Mobilní operátoři byli zavirovaní, tak se s manželkou dorozumíval v morseovce starou vysílačkou.
K sucharu s margarinem si zapnul televizi. Skoro všude zprávy, jak úspěšně příslušné orgány zvládají krizi. Přesto jsou nutné další kroky. Budou se tedy zapůjčovat ty digitální dechoměry nebo to byl jenom hoax? Hlavní hygienik tvrdil, že v zemi už bylo koronavirem nakaženo 38 a půl milionu obyvatel. To přehnal. Copak neví, kolik má občanů naše republika? Ale na druhé straně jaká naše. A republika? Již pár let je tady jakýsi chalifát a nikdo hranice přesně nezná.
Na jednom hudebním kanále jen staré disko z 80. let, na Óčku konstantně písničkářský GuruTomáš Klus pěje omluvné ódy za své lidské selhání před více jak třemi lety, kdy si dovolil na facebooku říci, že není důvod k panice. Po jeho následném hitu „Virus se zde násobí – skupte všechny zásoby“ jej fanoušci vzali na milost, avšak umělec měl stále pocit jakéhosi dluhu. Nyní interpretuje svůj slavný song „Stále si sypu popel na hlavu“ . Při natáčení příslušného videoklipu klesla výška kultovní haldy Ema o několik metrů.
Na Šlágru zpívá slavné Uno Jamaha parafrázi známé polky: „Já jsem si ten respirátor na svou hubu dal, abych já tě srdéčko věrně miloval..“ Jaké milování, zabručel pro sebe Rudolf, sex je povolen pouze ve skafandrech a je nutno vyplnit složitý formulář.
Rudolfa nebavilo ani sledování zápasu Petry Kvitové proti betonové stěně. Na Nova sport si překvapivým kopem podrazil nohy borec v bílém kimonu a na zemi se začal škrtit. Alespoň to judo si mohli odpustit, řekl si Rudolf a ukousl kus sucharu.
Náhle se rozezvučel domovní zvonek. Rudolf se polekal. Tak přece jeho kašel někdo slyšel! Pokusí se zapírat, ale možná, že existuje zvukový záznam. Nebo že by jej někdo prásknul za ten ilegální bar? Zběžně pohlédl za nadživotní obraz diktátora Babiše. Není zaprášený? To by byl průšvih! Kdysi sraly mouchy na podobiznu mocnáře. V moderní době srali lidé přímo na Bureše, avšak zapomněli, kterak on svou firmu ovládá.
Štěstí. Byl to jen soused. Přinesl zprávu, že v horizontu několika týdnů budou čeští obyvatelé deportováni do Patagonie tak jak to kdysi plánoval jeden z velkých Čechů Baťa.
„Není tam skoro žádná infekce a vybraní jedinci budou dokonce mít možnost pracovat v místních lesích vévody Schwarzenberga,“ líčil soused nadšeně novou situaci.
„Nově se zjistilo, že smrtelný virus ničí nízké teploty, tak ubytování bude v mrazících boxech firmy Maersk, avšak i tam bude možnost regulovat vnitřní teplotu až na -5°C.“
Rudolf ožil. Konečně si bude moci oprášit svou španělštinu a možná zbude čas i na okolní indiánské jazyky Kechua, Mapuchi a Guaraní.
Konečně se dostane do své vysněné Jižní Ameriky!
ANO! BUDE LÍP!