Restaurace Sport blízko Čapkárny a Hornické polikliniky funguje snad odjakživa. Celý příspěvek →

Do odjezdu autobusu Regio Jet zbývaly asi dvě hodiny. Co tak zatím zajít někam na pivo? Celý příspěvek →

Blíží se čas mého odjezdu z Belgie, tak je třeba jít na pivo. Celý příspěvek →

Populární heslo pocházející z dob, kdy zadlužení dřevorubci v hospodě zanechávali do zástavy své sekery.

Doba se převratně mění a některé dobové záležitosti ztrácejí svůj původní vyznam. V Belgii se jacísi podnikavci snaží dění kolem seker aktualizovat. V Antverpách na rohu náměstíčka poblíž říčního přístavu se nalézá netradiční bar, který láká hosty na možnost házení seker. Původně jsem to považoval za poněkud kostrbatý pokus o reklamu, ale fotografie ve výkladní skříňi mne přesvědčily, že je to myšleno vážně.

Uvnitř zrovna jeden mladík vrhal sekeru na vzdálenost asi pěti metrů do dřevěného špalku, který připomínal terč. Zvláštní zábava, zvláště, když sekerou metá někdo podnapilý. Kolem předpokládané trasy létajících sečných zbraní je sice drátěná ohrada, ale kdo ví?

Myslím, že v našich tuzemských podmínkách by se spíše osvědčilo házení flint do žita nebo skok na špek.

Tak už jsem zase tady. V Antverpách v restauraci Elde Gebod.

Neodolal jsem a stavil se tady na.Trappista. To italské, co jsem chtěl okusit dneska bohužel nemají, tak jsem si dobrovolně pustil trochu žilou a objednal si Westvleteren 12, což je údajně nejlepší pivo na světě.

To je toho! My máme u nás taky něco takového. Konkrétně Primátor Weizen. No dosti sporů. Tak to ochutnáme!

Není to vůbec špatné. Už primární vůně je více než ušlechtilá. Mám rád decentní chlebovitost a ta tam je zastoupena docela výrazně. Jinak mok lahodný, alkoholicky silný, který v zimě zahřeje. Jak vždy podotýkám, není to pivo na běžné popíjení. Zejména konkrétně v tomto případě, kdy třetinka vyjde na 18 eur.

Ochutnáno, zaplaceno. Příjemná zkušenost. Pro mne však asi stále zůstává nejlepším pivem někdejší Starožatecká 12.

17.11. 1989 jsem strávil většinu dne v posteli se svou tehdejší přítelkyní. Odpoledne jsem se vypravil do Přivozu, kde v jakémsi bytě prodávali pianino. Večer jsem hrál s kapelou Studio 6 v KD Vítkovic nějakou společenskou akci stejnojmenného podniku.

Ze se něco u nás děje jsem zjistil až o dva dny později v neděli. V hospodě U Blechy byla puštěná televize a ukazovali tam zrovna občanku údajně mrtvého studenta Šmída (ve skutečnosti to byl estébák Zifčák, který byl tenkrát živý až moc).

V pondělí 20.11. už to propuklo naplno. Natáčení Televizního klubu mladých nebylo naživo a v pauze jsme sledovali v přenosné TV rozhořčeného a vyhrožujícího Milouše Jakeše.

Nejkrásnější vzpomínky mám však na pátek 24.11. Dopoledne jsem přišel z hospody k rodičům, kteří mi zvěstovali, že abdikovala komunistická vláda. Odešel jsem slavit do knajpy U hodin, kde tenkrát točili ještě pitelného Kozla za 4.80 Kčs. Lokál byl při pátku natřískaný a převážná většina hostů diskutovala o současné politické situaci. Po čtyřech kusech jsem se rozhodl odjet za svou přítelkyní, ale ujel mi autobus. Začalo sněžit. Nádherný prašan, kterému lyžaři říkají „vata“ a já si s ním vždy jaksi spojuji Vánoce. Šel jsem pár zastávek pěšky a poprvé a zřejmě i naposled v životě jsem brečel štěstím……

Již o pár týdnů později jsem lehce zapochyboval o správnosti směru vývoje, když jsem  v baru Boccacio preludoval Internacionálu v jazzové harmonii a jistý studentský sametový revolucionář mi řekl, že se to nesmí hrát. Přesto jsem po léta nový režim, aspoň mimoděk podporoval.

Po 30 letech jsem se dočkal oslav oné udalosti nikoliv nepodobné někdejším oslavám VŘSR nebo Vítězného Února. Tak jsem přispěchal se svou trochou do šrotovníku a napsal básničku:

Chtěl jsem si dát půlku, však nalil jsem si deci

Již pár týdnů slyším stále stejné kecy

Nejenom mé uši – rovněž mozek trpí

Před 30 lety kladiva a.srpy

Nyní vše je jinak – letí trikolóra

Věčná adorace Občanského fóra

Nový režim slaví zrovna své tři křížky

Čas, kdy rudokožci zahodili knížky

Uškudlili mamon a vysmáli se právu

Republiku mění na svou dojnou krávu

Politici.dneška jsou bolševickým klonem

Jak správní papaláši vždycky nad zákonem

Podlí satrpovè svými ambicemi

Cizákovi straní a škodí vlastní zemi

Po 30 letech vracíme se v čase

Za svůj názor zase mužem skončit v base

Exekutor řadí a okrádají banky

A českou zemi opět brázdí cizí tanky

Plné mám už kecky. Tak co, holky, kluci?

Chtělo by to zase nějakou revoluci

Murphy to však věděl, ten znal věcí ceny

Pouze k horšímu jsou jakékoliv změny…

Kdysi kolem roku 1988 v jistém bufetu brněnský herec Karlík točil hostům v rámci údajného boje proti alkoholismu malá piva za cenu velkých, zatímco skrytá kamera natáčela jejich reakce.

Jak už jsem párkrát zmínil,.cestuji-li někam z pražské Florence, zajdu si na pivo do protějšího Pivovarského klubu. Učinil jsem tak i tentokrát.

Světlé novobystřické bylo uvařeno s chlorellou. Obával jsem se cholery,.ale včas jsem se dozvěděl, že se jedná jen o nějaký druh mořské řasy. Pivko celkem zajímavé, ale.ona poutavá příchuť začne časem otravovat a mění se v nepřístojnou nasládost. Jedno stačí.

Rebel z HB není zrovna mou oblíbenou značkou, i když na druhé straně oceňuji, že se na našem trhu drží nějakých 150 let. Jeho součásný výroční speciál 13 je oproti běžnému rebelovi o poznání aromatičtějš, avšak chybí mu jistá poddajnost.

Na závěr jsme si objednal hutnou flekovskou 14, bohužel jsem zapomněl, ze kterého pivovaru. Ta mne plně uspokojila.a tak jsem ještě chvíli prodléval v lokále při čekání na hlavní chcaní.

Uvědomil jsme si jednu věc. S výjimkou břevnovského.Benedikta byla všechna točená piva nabízená pouze v 0,3 l verzi. Přitom ceny by odpovídaly spíše pivům velkým. Jako.by se po letech vrátil do hospody figurant Karlík.

Neptal jsem se obsluhy, proč to tak je. O vysvětlení bych měl spíše požádat vedení podniku. Je to další krůček k plánované, alespoň částečné prohibici.

Co poradit? Pivaři nejsou přímo odbojnou vrstvou obyvatelstva a bojují nejčastěji tzv. pasivní resistencí. Takže si, přátelé užívejme současné pivní konjunktury a chlastejme co hrdlo stačí, než nám dobrodějové starající se o naše zdraví v úzké spolupráci s muslimskou komunitou pivo úplně zruší. ,

Stejně jako v případě Českého Brodu a Úval, i Horní Počernice jsem doposud znal jen jako železniční stanice poblíž Prahy.

Nicméně jsem si vzpomněl, že na podzim roku 2014 jsem v oné městské části zapařil v jednom místním bytě u kamarádky jistého hlučínského opilce.

Dolnopočernický minipivovar jsem navštívil letos v únoru a docela se mi tam líbilo. Proto jsem uvítal telefonický.tip kolegy, že nová provozovna tohoto druhu se otevřela i v Počernicích Horních. Takže Horní i Dolní! To je jako za Rakouska!

Elasťákům zakazují chlastat, takže s pivní cykloturistikou bude trochu problém, nicméně máme ještě vlaky, autobusy a motoristy abstinenty.

Pivovar Počerňák se nalézá hned naproti místnímu nádraží, takže do jisté míry supluje roli čím dál vzácnější nádražky. Hospoda zřejmě funguje už dlouho, stále ji zdobí loga plzeňských klešťenců. Interiér útulný, připadal jsem si jako v normální české knajpě. Vkusné dekorace a čistota, leč ne sterilita. Na čepu hornopočernický ležák a ale.

Přišel jsem v době oběda, tak jsem i pojedl. Sympatické bylo,.že k obědu bylo zdarma podáváno malé pivo a ne jenom nějaká kofola.

Lager byl standardní a celkem vydařený. Celou dobu popíjení mne provázela chlebovitá příchuť, která se projevovala i v doznívání. Kdysi jsem to miloval a vyhledával, dnes jsem tímto už trochu přesycený, nicméně chlebovitost je stále lepší než doznívání po spálenině nebo PVC.

Ejlík byl celkem pitný, leč lehce přechmelený. To ipa v Úvalech mne oslovila o poznání více.

Zakrátko byl lokál plný a obsluha začala trochu váznout. K mému stolu si přísedli mladí zaměstnanci jakéhosi obskurního podniku, které jsem musel poučit o státním zřízení Malajsie. Ještě před tak deseti lety bych to zvládl i v malajštině.

Polední provoz slušný, rád bych onen šantán navštívil někdy večer. Jinak značná spokojenost.

Chtěl bych, aby pivovarnická konjunktura pokračovala a já se ještě dožil pivovarů na Bečvě Horní, Dolní i Prostřední.

Úvaly jsou obec blízko Prahy.

Nevěděl jsem, že v minulosti navštívil ono místo jakýsi slavný panovník, za 2. světové války vypuklo úvalskè povstání dříve než to pražské a během listopadové revoluce tam vznikly hned dvě buňky Občasného Fóra.

Obec protíná hlavní železniční trať Praha – Bohumín a díky silnému provozu vlaků je skoro nemožné dostat se z jednoho konce městyse na druhý. Občané se.šikují poblíž závor a statisticky jsou Úvaly místem s nejvyšší železniční nehodovostí v ČR.

Pivovar Libertas funguje jen pár týdnů. Postmodernistická budova má tvar masivního kvádru a připomíná mi pivovar Shipyard v americkém Portlandu (Maine). Chytl jsem zrovna otvíračku a byl jedním z prvých hostů. Ne však nadlouho. Pár minut po mém příchodu se do obkektu nahrnula jedenáctičlenná skupina žíznivých mladých mužů. Byla to nejspíš ohlášená akce, neboť se setkali s vedením podniku.

Na začátek jsem si dal ležák. Řemeslně dokonalý a hluboce hořký. Tipoval jsem kolem 40 IBU, avšak měl pouze 35. Stejně kvalitní byla i místní IPA. Pšenice přímo čítanková. Už ve vůni banán a trocha indulony.

Rozhlížel jsem se po rozlehlé místnosti. Vše bylo bylo vyvedeno v těch nejostřejších úhlech. Prostoru dominovala strohost a účelnost. Dokonce i pivní tácky byly tmavě modré bez jakéhokoliv loga či grafiky. Obsluha pouze u výčepního pultu.

Zaujal mne lokální jídelníček. Pivních chuťovek dostatek a za slušné ceny. Za zmínku stojí pět druhů rybích pokrmů (matjesy, pepřenky, sleďový salát apod.).

Vedle svých čtyř piv Libertas nabízí též výrobky jiných, povětšinou létajících provozoven. Trochu mi vadilo, že na čepu byl pouze jediný ležák.

Na můj vkus má úvalský minipivovar poměrně daleko do mých představ o ryze české hospodě. Nakonec jsem však našel původní značku, čilý ruch, slušné pivo i přátelský personál.

Takže jsem odjížděl spokojen.