Takto kostrbatě se jmenuje další neprozkoumaný minipivovar v.Nijmegenu.

Adresa je Waalbandijk 14 A. Vyzbrojen mapkou města a googlem jsem vyrazil na výzvědnou výpravu.

Už když jsem opustil prostory říčního přístavu pochopil jsem, že to nebude tak jednoduché. Byl jsem nucen ptát se místních obyvatel. Nakonec jsem byl na Waalbandijk nasměrován,.avšak na pivovar to po cestě vůbec nevypadalo. Frekventovaná cyklostezka podél ramena řeky se nezdála, že by vedla k nějakému pohostinnému místu. Navíc nudné činžovní domy měly popisná čísla kolem 150. Jak teda mohu nalézt 14 A?

Již jsem to chtěl vzdát, ale ještě jednou jsem kontaktoval google. Mapka byla dosti nepřehledná, avšak našel jsem opěrný bod. Jakési postmodernistické monstrózní centrum Honig. Na stránkách beerme.com jsem dokonce vyčetl, že na stejné ulici sídlí ještě jeden pivovar – Katjelam. To by byl úlovek! Vyrazil jsem k nevzhlednému cíli.

Centrum Honig byla původně nejspíš rozlehlá průmyslová budova. Teď se v celém komplexu nachází množství nejrůznějších firem. Podle vyvěšeného plánku jsem prolezl pár kanceláří a opět jsem si připadal jak v Procesu Franze Kafky. Nakonec jsem podnik s názvem Oersoep Stoop Food and drinks našel. Samozřejmě, že ačkoliv internet tvrdil, že je otevřeno každý den od 14 hodin, otvírali až v 16. A abych měl zkaženou radost úplně, dozvěděl jsem se, ze ten druhý podnik funguje pouze v pátek večer.

Jaké zklamaní! Nic naplat. Je třeba se vrátit na loď Žíznivý. Heinekena po cestě pít nebudu!

Příběh má naštěstí happy end. Na místním historickém náměstí jsem v Radničním sklípku našel vytoužený Oersoep v jeho svrchně kvašené a 9% silné formě – Sexy Motherbocker. Byl vskutku chutný a ukončil uspokojivě den plný hledání

Konečně jsem realizoval svůj plán ochutnat nějaká jiná trappistická piva.

Restaurace Elfde Gebod v Antverpách byla v sobotu otevřená jen ze dvou třetin. Půl zahrádky bylo uzavřeno. Je přece jen polovina října.

Zevnitř vypadá hospoda zajímavě. Jen těch svatých sošek různých velikostí je tam můj vkus trochu moc. Našel jsem snad poslední volný stolek. Obsluhu tvořilo asi pět mladých lidí, z nichž někteří vypadali, že jsou to studenti na brigádě.

U každého ze stolů byl instalován běžný tablet, který sloužil k objednávce. Nabídka byla naštěstí v angličtině, přesto jsem měl zpočátku s obsluhou technologie problémy. Bez brýlí na čtení jsem špatně viděl, dotykový display byl velice senzitivní. Našel jsem rubriku Beers from Monks, a pak jsem si holandského Trappistu Zundert objednal hned.čtyřikrát. Naštěstí jsem objednávku nerealizoval a následně mi pomohla servírka.

Zundert.8% byl chutný, ale kdyby mi někdo namluvil, že piji Orval či Chimay, asi bych tomu uvěřil.

Přemýšlel jsem o dalším omezení lidského faktoru. Číšník už nepřijde, nepozdraví hosta, jen mu v konečné fázi přinese digitálně objednané pivo a pak jej napůl analogově zkásne. A mi ani nepřišlo, že by se proces nějak zvlášť urychlil.

Již rutinovaně jsem si tabletem počítačově objednal kuriózní trappistické pivo Spencer z USA. Čekal jsem na něj přes deset minut. Nakonec jsem digitální objednávku opět analogicky urgoval. A vznikl informační šum. Zatímco jedna ze servírek mi tvrdila, že Spencer již není na skladě, druhá mi jej bez problémů přinesla. A samotný tablet předstíral, že se jej to netýká.

Spencer měl jen 5,8% alc.,čili jeho chuť byla osvěžující a pivo nebylo tak těžké. Na závěr jsem si naplánoval trappistickou perlu – pivo z belgického klášterního pivovárku Westvleteren. O této znacce kolují celé legendy. Pivo se v tomto klášteře začalo vařit v roce 1838  a dodnes je jeho výroba přísně limitována. Dokonce jsem četl, že roční výstav Westvleteren je pouhých 4000 hl a pivo je možno zakoupit v místní klášterní prodejně. A limit je prý jedna basa na auto. Teď už chápu, že v tom bude nějaká levárna a že v podniku, který je na Belgii cenově celkem lidový stojí třetinka Wesvleteren 17.50 Eur. Jeho slabší verze má stejný obsah alkoholu jako Spener, ale připadá mi více sycená. Westvleteren 12% je prý hodnoceno jako „nejlepší pivo na světě“ (jako u nás před pár lety pšeničný Primátor), ochutnal bych jej také, ale nechávám to na příště. K tomu ještě budu degustovat obdobné moky z Francie a Itálie.

Tak.nějak přežívá Trappista v digitálním věku.I

Vzpomínám si na dekorace nad postelí v mém pokoji v bytě mých rodičů.

Nějaké plakáty ze Světa motorů, fotografie Jona Lorda a pár plechovek a flašek od zahraničních piv. Pamatuji Moretti, DAB, Burton a láhev s pestrobarevnou etiketou německé značky Rothaus Tannen Zäpfle.

Za posledních pár let jsem v Německu na toto pivo několikrát narazil. Včera jsem neodolal a jeden kousek si koupil. Celkem hořký a osvěžující zážitek. Chtěl jsem se o této značce něco více dozvědět, tak jsem použil internet.

Pivovar Rothaus byl založen už v roce 1791 ve městě Grafenhausen a na svou dobu docela prosperoval. Největším konkurentem se pro něj stal pivovar Fürstenberg založený v roce 1922. Je zajímavé, že po různých peripetiích skončil Rothaus v majetku státu, přesněji řečeno spolkové země Baden Würtenberg. Jedná se o docela velký průmyslový podnik. Před časem jeho výstav dokonce překročil milion hl.

Dnes vaří asi 790 000 hl ročně. Podle informací pilsnery, tmavé, pšenici, žádné zvláštní speciály.

Jestliže někde na tento nápadný lahváč narazíte, klidně si jej kupte a vypijte. Je to takový lepší německý průměr.

Toto jsou názvy dvou pivovarů, které se prozatím nalézají na území  Sýrie.

Nemám ověřené, zdali tyto zmíněné provozovny i nadále vaří pivo. Těžce zkoušená země se zmítá v divokých válečných konfliktech už mnoho let. Teď ji devastují Turci – tupý národ, který rezignoval na odkaz otce Turků Kemala Atatürka a který neumí uvařit ani pořádné pivo (ten jejich pilsner Efes není k pití).

Jeden z pivovarů se údajně nacházím ve městě Aleppo, kde bylo před několika lety vybombardováno asi dvacet nemocnic a druhý snad v samotném městě Damašku. Vzpomínám, že asi před 15 lety nabízela CSA víkendové pobyty v oné, v té době prosperující destinaci. Bohužel jsem se tam nestačil zajet podivat dříve než nějací piloti s pitomých rozkazů.

USA opět zradily své účelové spojence, ale Donald má pravdu. Sobečtí a sebestřední Kurdové skutečně nepomohli Američanům při invazi v Normandii a dokonce ani v kruté válce Severu proti jihu. To je jako by mne můj vlastní otec viděl krvácet a nepomohl mi s argumentem, že ani já jsem mu nikterak nepomohl, když měl.svůj první srdeční infarkt. Zapomněl by však zmínit, že jsem měl tenkrát deset let a zrovna v té době jsem se nalézal v pionýrském táboře v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Přál bych si někdy ochutnat pravé syrské pivo, třeba zrovna ke smaženému sýru.

Konec obelisku.

Nevím, proč se mi ty vlámské názvy tak špatně pamatují. V tomto případě se jedná o snad původně klášterní pivo (Biere d‘ Abbey), které v současnosti vyrábí belgický koncern Duvel.

Během let jsem Maredsous v evropských hospodách občas vídal. Nejvíce pochopitelně v samotné Belgii a Holandsku. Jednou.jsem se s ním dokonce setkal ve španělské La Coruñi, avšak v dotyčné knajpě bylo na čepu současně též místní nepasterované pivo Cerveza Galicia, takže jsem Maredsous opět neokusil.

Zakoupil jsem je nedávno ve francouzském supermarketu. Sektový uzávěr, těžká masivní láhev. Plných 10% alkoholu.

Zatímco alsaský Wendelinus z pivovaru Meteor ve stejném balení byl celkem snesitelný, vlámský silák spíše nahrazoval dřevěnou palici, která vás šetrně praští do hlavy, aby se vám lépe spalo. Hutná neproniknutelná chuť, která vás nepustí k žádným výraznějším chuťovým nuancím, a díky své výživnosti mok též asertivně demonstruje svou etylalkoholickou složku. Raději jsem ani nemyslel na to, jak mi na noc stoupl krevní cukr. Třičtvrtě litru je prostě moc.

Jak vždycky říkám: Běžné pivo po celý den, silné dezertní jen na chuť.

Pamatuji, jak v 80. letech v ostravské pivnici.U Rady roznášeli po lokále chleby s tvarůžky. Kus zhruba za tři koruny.

Vůně našeho klasického sýru bez tuku se linula už z kuchyně. Olomoucké, přesněji loštické tvarůžky se nakládaly, kořenily a nejlepší prý bývaly, když samy chodily.

Pak přišla zkázonosná EU a pro naši pochutinu doba temna. Stejně jako se z našeho rumu stal tuzemák a ohroženo bylo i nevinné pomazánkové máslo, tvarůžky se byly schopny zachránit jen tím, že skoro přestaly charakteristicky smrděl.

I dnes je vhodné v knajpě tuto chuťovku k pivu zakousnout, ale není to už ono.

Ač se to může zdát zvláštní, podobný sýr se vyrábí i v sousedním Německu. Jmenuje se Harzer Kässe – název, který mi nejvíce připomíná někdejší mládežnickou organizaci v Polsku. V supermarketu měli v tomto artiklu celkem výběr, zajímavá byla i cena, když 120 gramů vyšlo  v přepočtu na necelých 30 Kč. Řekl bych levnější než u nás.

Harzer přišel docela k chuti a osobně bych mezi ním a výrobkem z Loštic rozdíl nepoznal. S chutí jsem jej spláchl tmavým nefiltrem Machern Dunkel.

Opět jsme se přiblížili té správné Evropě na úkor vlastní národní identity.

Mraveneček Ferda práce všeho druhu

Babišova vláda nejde mu však k duhu

Denně tvrdě maká až mozolnaté dlaně

Brouk Pytlík ho udal, že neplatí daně.

Dépéháčko, k tomu všechna pojištění

Ani pro členovce výjimka tu není

A tu mocný Babiš vydal další šméčko

Chce, ať mravenci též vedou é é téčko

Je to vážně sprosté, řekni, zda se pletu

V mraveništi není přistup k internetu

A tak chudák Ferda techniku si shání

Je jasné, že nechce zrušit podnikání

Berňák je však krutý, stanovil už datum

Mraveneček Ferda dostal ultimátum:

„Nebude-li EET – použijem‘ DDT!“

Mimochodem, dokážete si představit, jak asi hospodaří stát, který do soukromého subjektu napumpuje ve formě dotací více financí, než od něj vybere na daních?

Od roku 1992 Bratrstvo Chmelové Šišky příležitostně vyrábělo výroční tematická trička.

Začalo to prostým logem, později k němu přibyl i nějaký ten obrázek.

V současnosti je ve výrobě nový T-shirt s logem B Ch Š vpředu a vzadu s plně barevným pullitrem pomalovaným logy nadnárodních společností s průvodním textem: Různé značky – stejné sračky, podpoř tvůj lokální mini pivovar. Jestli se mi podaří nahrát soubor, bude k dispozici i náhled. Když ne, tak později.

Trička se vyrábějí přímým potiskem, takže se dají dotisknout i jednotlivě. Cena je stanovena na 299 Kč.

Měla by být hotova koncem listopadu, zájemci se mohou přihlásit na tyto stránky.

Vhodný vánoční dárek.

Ten den jsem cestoval z Antverp do Štrasburku.

Na takovéto vzdálenosti je v Evropě nejvhodnějším dopravním prostředkem vlak. Nadraží v Antverpách je snad hlubší než pražské metro. V rozlehlém historickém traktu na dohled žádná pořádná hospoda, tak jsem čekal na vlak do Paříže poměrně Žíznivý.

V zavazadle jsem měl naštěstí pár teplých plechovek Bitburgeru, které při dvouhodinové cestě přišly celkem k chuti. Žádná detašovaná kupéčka, žádné zvláštní pohodlí. Nicméně do Paříže vlak dojel na čas.

Přicestoval jsem na severní nádraží (Gare du Nord), vlak do Štrasburku však odjížděl z nádraží východního (Gare d‘ Est). Podle získaných informací vzdálenost mezi oběma stanicemi se dá pěšky zvládnout za 10 minut. Nikdy jsem však v těchto končinách (má někdejší romská přítelkyně říkala půvabně „končetinách“) nebyl a tak bylo nutno se na ulici někoho zeptat.

Avšak sotva jsem opustil budovu nádraží, neocitl jsem se ve slavné evropské metropoli, nýbrž v jakémsi blíže nespecifikovaném africkém slumu. Kolem hnědo, černo, hluk a bordel. Nehygienické stánky s orientálními potravinami, kebaby, shisha kluby a nepřátelsky se tvářící občané. Těch jsem se.skutečně ptát nechtěl, abych je zbytečně nedráždil. Původních obyvatel poskrovnu a když už jsem někoho takového narazil, měl na uších sluchátka a z pochopitelných důvodů měl i naspěch.

Nakonec jsem ve zdraví dorazil ke svému vlaku. Na nástupišti lidu jako v Bangladéši. Na pořádek dohlíželi řádně ozbrojení samopalníci a před vlakem do Štrasburku u turniketů zřízenci kontrolovali jízdenky. Jako bych se ocitl v nějakém postapokalyptickém filmu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného vagónu a zjistil jsem, ze už u sebe nemám žádné pivo. Asi za půl hodiny jsem vstal a odkvačil do jídelního vozu. Na to, ze vlak měl snad 15 vagónů, byl docela titěrný a samozřejmě plně obsazen. Naštěstí se.dalo postavit ke stolku u bufetového okénka.

Bar však byl velice lajdácky  vybaven. Místo normálního piva mi nabídli jen radler (fuj). Naštěstí obsluha nekde vyhrabala pšeničného Erdingera. Není to zrovna moje oblíbená značka, ale aspoň něco.

Podle ubíhající krajiny (samozřejmě jde o zrakový klam, neboť krajina zůstává na místě a ujíždí vlak) se mi zdálo, že jedeme nějak rychle.Podíval jsem se na blízký display a nestačil jsem se divit. Uháněli jsme rychlostí 320 km/h! Nalézal jsem se totiž ve francouzském rychlovlaku TGV (čti „téžève“). V takové pozemské rychlosti jsem ještě pivo nepil!

Prokletí komunisté! Tak zanedbali naše železnice, že se z toho nemůžeme už 30 let vyhrabat a stále jezdíme poloviční rychlostí.

Ovšem co se týče mne, mohl bych klidně po našich tratích cestovat třeba maximálně 80 km v hodině, kdyby obnovili klasické nádražní hospůdky…..

Zdegustoval jsem další dvě francouzská svrchně kvašená piva.

Ve štrasburkském supermarketu jsem objevil dezetní pivo Jenlain. Pamatuji si je z roku 1990, kdy jsem se s ním setkal pri měl prvním velkém evropském pivním turné.

Láhev se sektovým uzávěrem se otvírá stejně jako šampaňské. Já to vždy dělám něžně a šetrně, ať, zejména v případě piva ztratím drahocenné tekutiny co nejméně. Ostatně výrobce – pivovar Duyck byl snad prvním podnikem svého druhu, který po druhé světové válce z důvodu nedostatku pivních láhvi začal používat pro svá piva flašky od šampusu, kterého se tenkrát, zejména v prvních týdnech znovuobnovení míru vypilo určitě více než piva.

Barva moku polotmavá, bronzová, celkem lahodící  oku. Potěší i celkem stabilní pěna. Vůně charakteristická pro francouzské a belgické svrchňáky. V samotné chuti převažuje sladkost, která je však kombinovaná se zvláštním chuťovým ostnem. Jakoby jakýsi vzdálený pozdrav divokého spontánního kvašení. Vcelku však převažuje poddajnost a vkusná učesanost, která činí ono pivo dobře pitelným. Trochu patro polechtá i mělká stopa alkoholu, kterého je v Jenlainu celých 7,5%.

Druhé degustované pivo už tolik zážitků nepřineslo. Svrchňák Le Raul z pivovaru Grain d‘ orge byl chuti celkem běžné a ničím netradičním nevybočoval. Mimochodem myslím, že název pivovaru znamená v překladu „ječné zrno“, což by mohlo být inspirativní pro založení nějakého minipivavárku při oční klinice.

Dnes kotvíme opět ve Štrasburku, tak se půjdu podívat, co je tam nového.