Konečně jsem se dočkal. Celou dobu jsem dostával pouze neurčité informace, ale nakonec se to povedlo.

Do Skákavého poníka jsem se stavil na vydařeného Märzena od Žíznivého  Dromedára. Zdařilá oblíbená 14° přišla k chuti po vydatném asijském obědě. Trochu mne zarazilo aktuální datum. Tento styl bych očekával spíše na jaře, avšak dnešní technologie umožňují výrobu celoročně.

Jako pivovar měsíce října Aliance PIV byl určen podnik v Malešově. U Poníka jsem však jeho pivo již zmeškal. Přesto jsem se jen tak pro kontrolu stavil do vedlejšího klubu Hobit. Docela slušný výběr značky Qásek. A pak jsem objevil cizí logo. Graficky jednoduché, leč výmluvné. Troll. Druhý heřmanický minipivovar, který se již nějakou dobu rozjíždí. Pár várek již bylo uvařeno a následně vypito představenstvem podniku. Teď se výrobek konečně dostal mezi lidi. Ve FM U kocoura je údajně na čepu již třetí týden.

Jedná se o světlou 13°- čili druh, který mne docela zajímá. Nejprve jsem ji ochutnal v 80. roce z produkce Chodovaru, pak jsem našel tu ze Svijan, velice mne chutnala sv. 13° z Držovic. Jeden ze sládků – Brazilec Giovanni McDonnald mi přímo při degustaci podal vysvětlení. Třináctka je pouze mimořádně, byl nějaký problém se scezováním.Jinak je v plánu světlá 11°. Tak to vidí majoritní akcionář, který údajně i vlastní frýdecko-místecký šenk. Co s pivem pak? Do Hobitu asi ne, neboť ten má svoje extra hořké. Jedině snad zakrýt nějaký výpadek. Takže nabízet hospodám a hledat odběratele. Samozřejmě, že to bude i o ceně.

Giovanni by chtěl logicky sortiment rozšířit, ale zatím je to pouze v plánu. Na trollské 13° je vidět, že ji vařili zkušení sládci.Pivo chutné s vlastním osobitým rukopisem. Jen se mi chvílemi zdálo, že z něj trochu trčí alkohol. Ale možná, že jsem si to pouze vsugeroval. Chtělo by to hlubší seznámení.

Kdyby mi někdo před 30 lety řekl, že budou někdy v Ostravě Heřmanicích hned dva pivovary, asi bych ho označil za Julese Verna na třetí.

Než jsem odcestoval zpět do vlasti obdržel jsem k poslední výplatě od společnosti GCCL 20 CHF coby pozornost podniku. Celý příspěvek →

Ač to nevypadá úplně lákavě, přesto jsem příslušnou degustaci absolvoval.

Rozhodl jsem se ochutnat nějaké běžné komerční ležáky z Alsaska. Cíleně jsem vynechal nejslavnější Kronenbourg 1664, neboť už před pár lety jsem si přísahal, že tohoto vodnatého kleštěnce již nikdy více nepozřu.

Šestiprocentní speciál Fischer je plněn do pohledných masivních láhvi o objemu 0,66 l s keramickým uzávěrem. Jen při pouhém pohledu dostane člověk na to pivo chuť. Avšak jak už to bývá, pouhé zdání klame. Fischer je i přes fakt, že dotyčný pivovar byl založen už v roce.1821 naprosto industriálním mokem. Protivně nasládlý a je cítit pryží nebp PVC. Fuj, to mi teda vůbec nechutná.

Naštěstí Pilsner Meteor z alsaskèho Hochfeldenu je úplně odlišná záležitost. Pivovar byl založen už v roce 1640 a dočetl jsem se, že onu pilsnerovskou tradici tam započal jakýsi sládek Louis Haag v roce.1927, kdy začal při výrobě kombinovat věhlasný chmel žatecký s lokální odrůdou Strisselpalt. Truňk je mravně hořký a připomíná některé podařené pilsnery německé.

Na závěr ještě sladkou tečku v podobě spontánně kvašeného pivka Lindemans. Jedná se o tzv. Faro,, což je čistokrevný lambic doslazovaný kandovaným cukrem.

Večer se vydařil a rád si jej kdykoliv zopakuji.

V mém oblíbeném pivovárku Domhof ve Speyeru se toho dne točilo mnoho piv do tupláků, že jsem si připadal jako v Bavorsku.

Vlastně jako v Bavorsku, jak jsem si ho vysnil v dobách, když jsme ještě žádali o devizový příslib. Černé bavorské pivo v litrových  sklenicích. Pravdou ovšem je, že v drtivé většině bavorských hospod, které jsem navštívil byl povětšinou normou klasický půllitr.

Ovšem ve Speyeru mladý výčepní točil jeden tuplák za druhým, že ani pípu nevypínal. Takže všechny litráky byly na hladinku. Vedle u stolu si tupláky objednali i dva starší američtí turisté. Ale hoši! Jak to držíte? Takhle bude pro vás to pití namáhavé. Chvíli jsem uvažoval, že cizince.poučím, jak stylově po bavorsku opřít masivní sklenici o hřbet ruky. Chlapi však byli zabráni ve vášnivý hovor o pivu, že jsem nechtěl vyrušovat. Nedrželi tupláky za ucha, nýbrž při pití třímali sklenice v dlaních. Takhle vám to, chlapci brzy zteplá. Snažil jsem se zavolat číšníka, že bych si jedno velké rovněž objednal a pak prakticky demonstroval. Toho dne jsem však měl na vrchního smůlu. Ten můj byl lempl. Když bylo moje první pivo už natočené, nechal ho po pár minut kozit na výčepním pultu, zatímco se věnoval leštění skleniček. Pivo mi nakonec přinesla starší asiatka v německém kroji. Avšak zase půllitr.

Až při odchodu jsem si všiml, že na čepu byl i nějaký silný speciál. A mi nikdo nic neřekl. Už je pozdě, musím jit. Ohlédl jsem se a podíval na stůl, za kterým seděli Němci s tupláky. K mému překvapení někteří rovněž drželi litráky v dlaních.Třeba je to nějaký falcký styl.

No co. Příště tady budu ne sv. Martina. To budou tupláky.lítat!

Na naší lodi je v těžké převaze posádka z balkánských zemí. Jedná se převážně o bývalou Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Lidé jsou to velice živelní a někdy s nimi bývá obtížné vyjít. Jak se mi na jedné straně líbí exotická hudba, po několika měsících intenzivního nedobrovolného poslechu už nemohu to včelínové kvílení vystát.

Navíc tyto země nemají ještě uspokojivou pivní kulturu, tak je obtížné se s nimi o čemkoliv bavit. Podle toho vypadá i jejich výběr pivních značek. Prostě chlastají, co jim přijde pod jazyk.

Nedávno jsem však zaregistroval pozitivní změnu. V posadkové lednici se začala objevovat zajímavá a pitelná piva. Začalo to s Leffe, pak jsem spatřil nějaké německé pšenice a dokonce i kartónek s trappistickým Westmalle.

Včera večer si v naší jídelně čtyři Srbové dokonce narazili pětilitrový soudek s lokálním německým pivem Cusanus. Tuto značku znám dobře, v bernkastelskèm minipivovaru Alte Banhof jsem několikrát byl a musím konstatovat, že nepatřím k mým nejoblíbenějším. Přesto po práci ve společnosti srbských kolegů přišlo i tohle pivo celkem k chuti.

Toto jsou, bohužel prozatím pouze ojedinělé incidenty. Většina Balkánců stále popíjí Heineken nebo Beck‘ s a patrioticky se pídí po nepitelném Jelenovi. A Severní Makedonec Radovan Filipovski si dokonce oblíbil mexickou Coronu.

Lev nebo tygr jsou jako kočkovité šelmy symbolem síly. Proto se podle nich jmenují nejrůznější piva.

Korporace Lion Nathan, singapurský Tiger, thajský Singha nebo i náš královéhradecký Lev. V Německu je zase populární Lövenbräu.

Ten nejhlavnější Lövenbräu se vaří již po staletí v Mnichově. Je to jeden z nejznámějších bavorských pivovarů. Nesmí rovněž chybět na žádném Oktoberfestu. V současnosti se však bohužel jedná o velkokapacitní pivovar průmyslový.

V roce 1993 jsem procházel švýcarským Curychem a míjel jsem obligátní loga místních značek jako Feldschlosschen, Schützengarten, Kardinal nebo Kalenda. V nějaké vedlejší čtvrti jsem však náhle objevil logo pivovaru Lövenbräu. Graficky však bylo vyvedené poněkud jinak a navíc myslím, ze v červené barvě. Byl to Lövenbräu švýcarský.

Další lvi pivo pochází z pohraničního městečka Passau. Oficiálně se jmenuje Passauer Lövenbräu a je zřejmě ze všech tří legálních místních pivovarů ten nejkvalitnější. Hackelberg skoro není k pití a o moc lepší není ani Innstadt.

Mám dojem, že jakýsi lokální Lövenbräu se vaří i v okolí franckého Bamberku.

Včera v německé dědině Riol jsem v hotelové restauraci objevil opět jiný Lövenbräu – tentokrát inzerovaný jako Bier für Trier. Podle internetu se v onom historické městě žádný takový pivovar nevyskytuje, takže kdoví odkud to pivo pochází. Chuťově určitě žádný zázrak, ale líbí se mi jeho logo.

Teď mne napadlo, ze i Stalinův úhlavní nepřítel Trockij byl vlastně taky Lev.

Zní to jako titulek z bulváru, ale jde o prosté vzpomínání na nedávno zesnulého člověka.

Když jsem se v roce 1962 narodil, tenkrát 23 letý Karel Gott se začal objevovat na veřejnosti. Byl ho plný rozhlas po drátě a později i TV. V 60. letech měla vůbec hudba magickou energii a já si na písně z oné éry pamatuji dodnes.

Následující dekáda již byla očividně normalizační. Gotta bylo všude čím dál více, vedle své popové kantilény se snažil i o operu (Rossini) nebo i bigbít (Omega, Gary Glitter). Vzpomínám na jeho.tehdejší velkých hit Kávu si osladím, při jehož vlastní klavírní interpretaci jsem použil jednu ze svých prvých mimotonálních dominant. Karlovy každoroční TV výstupy těsně před silvestrovskou půlnocí už však začínaly být trapné.

Pak přišlo období vzdoru..V 17 letech jsem měl jasnou představu o kulturních hodnotách a příslušné estetice a Gotta jsem odsoudil jako nenapravitelného nositele komerce. Ještě více jsem nenáviděl nasládlého Felixe Slováčka, úlisného Štaidla a vlnící se „tři grácie“ (Zelenková, Kahovcová, Gerlová). Svými názory jsem se nikterak netajil a zejména jsem poukazoval na jeden povedený TV záznam z Gottova koncertu ve Slaném, kde byli snad všichni ožralí včetně zvukařů, neustále pískaly mikrofony, kapela zněla jak z kýblu a všichni působili falešně včetně samotného Mistra.

V 80. letech nenávist pominula a já se.přestal o Slavíka zajímat. Jen jsem mu občas vyčítal, že za tak těžké prachy zpívá na playback.

O lidské strance onoho umělce jsem začal přemýšlet až později. Plamennou probolševickou řeč na srazu.Anticharty mu nikdo neodpáře. Neberu argumenty, že tenkrát musel. Stačilo se vymluvit na hlasovou indispozici. Karel Gott tenkrát živil celý neslavný Pragokoncert a určitě by mu nepozastavili činnost. Takhle to však bylo jednodušší a nikdo tehdy nevěděl, že se za.13 let všechno změní.

Hned po „revoluci“ věnoval Gott 50 000 západních marek jakési naší dětské nemocnici. Jako by si kupoval odpustky. Počátkem 90. let mnozí tehdejší normalizační umělci zmizeli ze scény. Někteří naštěstí navždy, jiní se časem vrátili, aby mohli škodit i v jiném režimu. Karel Gott po celou dobu zůstal jako jakýsi symbol jistoty a národní identity. Já mu nakonec nejvíce vyčítám, že se dal dohromady s reálným gaunerem F. Janečkem (GoJa).

Jak se pravdivě říká – o mrtvých jen dobře. Takže Karle, díky za Lady.Carneval, Lásku Bláznivou, Bludného Holanďana, nebo Ma Belle Ami. Dnes si jako vzpomínku na tebe dám nějaké německé pivo. Dokonce se říká, že jsi byl v Reichu slavnější než u nás…..

V Bonnu jsem zakoupil pro mne do té doby neznámého Kölsche.

Byl v půllitrové láhvi a nenašel jsem jej v supermarketu, nýbrž v malém krámku, kde prodávala černoška ve středním věku. Vedle němčiny hovořila do telefonu i francouzsky a určitě ovládala i nějaký ten domorodý jazyk jako Hausa nebo Ga. Je to jeden z mála případů, kdy se na emigraci dívám pozitivně. V podobných krámcích bývá v pivech výběr a navíc mívají otevřeno i v neděli, kdy v celém Německu chcípnul příslovečný pes (der Hund).

Kölsch měl poněkud krkolomný název – Schreckenskammer a pochopitelně byl uvařen v samotném Kolíně nad Rýnem. Jak tak posledních pár let sbírám zkušenosti, docházím k přesvědčení, že v onom městě bude přece jen nakonec těch pivovarů hodně přes dvacet.

Schreckenskammer uvádí na etiketě jako rok založení letopočet 1441. Zajímalo by mne, jak to pivo tenkrát chutnalo. Kölsch jako pivní styl zas tak starý sám o sobě není.

Kolínský předpisově vychlazený lahváč chutnal tak, jak jsem od něj očekával. Tento styl si na nic nehraje, hodně Kölschů je chuťově dosti podobných, avšak, alespoň mi vždy přijde k chuti.

Včera opět v Bonnu jsem dostal na Kölsche vyloženě chuť. Slibný podnik inzerující jakýsi Zumft otevíral bohužel až večer, tak jsem uvažoval vystoupit do dalšího, kde byl na čepu Peters. Hospůdka vypadala německy, avšak uvnitř bylo podezřele hnědo. Tam bych se asi příliš bezpečně necítil. Možná už příští rok odtamtud pivo zmizí a budou tam vařit halal.

Tak jsem nakonec zakotvil v rohovém baru mezi árijskými Němci, kde jsem popíjel Kölsch s tematickým názvem Sion. Ty dvoudecky jsou vážně roztomilé. A ten Kolín určitě stojí za to pořádně prozkoumat….