V Antverpách je plno hospod. Jedna z nich se jmenuje Elfde Gebod.

Restauraci jsem objevil při své procháze městem. Venku bylo teplo, tak jsem se usadil na předzahrádce a začetl do nápojového  lístku. Na čepu byl mimo jiné i výrobek, který jsem neznal. Jmenoval se stejně jako dotyčná hospoda.

Pivo typicky belgický ale, jen trochu sušší. Tento typ piva mám rád, když není přiliš silné, avšak pamatuji si i dobu mého působení v ostravské pivotéce, kdy jsem byl z konstantní degustace Belgičanů docela přepitý.

Elfde Gebot mne příliš neoslovil, a tak jsem se ani nepídil po tom, kde jej vaří, neboť mi nepřipadalo, že podnik ma vlastní pivovárek.

Další specialitou hospody byly trappistické lahváče. Údajně byly v nabídce všechny značky tohoto přísně hlídaného pivního stylu. Většinu belgických a jeden holandský Trappist jsem kdysi sám prodával, ale mohl bych třeba okusit Zundert, Fontane nebo americký Spencer. Nebo také belgický Westvleteren. Ten je tady ale zhruba 3 x dražší než jeho kolegové. Nevadí. Po příští výplatě tady znovu zavítám. A možná i poobědvám. To jídlo voní slibně….

Recenze jsem si přečetl samozřejmě až po své návštěvě. Byly veskrze pozitivní.

Čas od času mi tiskový mluvčí nejaké velké pivovarské společnosti přepošle nějakou zprávu.

Nedávno jsem se treba dozvěděl, že budějovické pivo Samson se po roční pouze opět točilo na zemědělské výstavě Země živitelka. AB Inbev se skutečně snaží.

Včera jsem si zase přečetl zprávu od Ondřeje Coufala z Radegastu. Letošní ročník Dne Radegasta se prý mimořádně vydařil, ačkoliv se mimořádně konal ve FM. Na akci vedle hudebních celebrit prý vystoupila i šampiónka v čepování piva Denisa Kubíčková. Doufám, že aspoň točila na hladinku.

Pivovar rovněž představil nové superhořké pivo Ratar. To jsem zvědav. V poslední době tento podnik spíše hořkost u svých běžných piv omezoval.

Radegast také vyhlásil nesmiřitelný boj proti suchu. Rozdělil částku 1.400 000 mezi 50 vybraných neziskovek, které se údajně zabývají ekologií.

Osobně si myslím, že nejlépe může pivovar bojovat proti suchu výrobou vysoce kvalitního piva. A v tomto Radegest poněkud pokulhává.

Déle něž po roce jsem ve městě Nijmegen navštívil místní pivovar De Hemel.

Tentokrát jsme se neusadil na antipivní zahrádku, kde hosté konzumují spíše zákusky a kávu, ale zamířil přímo k výčepnímu pultu.

Stejně jako loni, jsem okusil místní podvodný lager Luna, který je vlastně ejlem. Zajímavý, ale žádný zázrak to nebyl.

Zaujalo mne nabízené pivko Moenen, což byl rookbier, čili nakuřovaný rauch. Hned mne překvapila barva. Nebyla temně hnědá, naopak se mi zdálo, že v ní pozoruji i nějaké tóny béžové. Jako rauch byl Moenen velmi decentní. Nebyl cítit po uzeném mase, ani po koželužně.  Hořkost měl střední a ačkoliv byl uvařen na 6,5 procent alkoholu,  připadal mi dosti pitelný. Trochu kouře bylo cítit v závěru, jinak se mok choval neutrálně, avšak ne ve smyslu industriální bezpohlavnosti, nýbrž spíše jako zdroj hledání a definic jeho vlastního charakteru.

De Hemel nabízel i další speciály ( výčepní mi nabídl vzorek lokálního porteru), ale ty si nechám na příště.

V belgických supermarketech mívají příznivější ceny piv než ve specializovaných obchodech.

Souprava čtyř třetinek tam vyjde zhruba na 5 eur. Vybíral jsem vybíral, až jsem konečně vybral. Cena za 750 ml láhev s produktem pro mne neznámého pivovaru Piedbouef za 1.80 mi připadalo jako slušný kauf. Pivo ve skle, žádný plast. Navic bylo vytištěno na etiketě, že se jedná o tzv. Tripel, což u belgických piv bývá docela síla. Pomyslel jsem si cosi o laciném šlaftruňku a lahváč koupil.

Udělal jsem dvě základní chyby. Neměl jsem sebou brýle a tak jsem nemohl přečíst některé informace a pak jsem nezaregistroval, že výrobek má hnusný plastový uzávěr.

Večer jsem docela natěšený flašku otevřel. Nadšení bylo rázem pryč. Jednalo se o průmyslový mok s obsahem alkoholu pouhých 3,8 procent, který s belgickými pivy, snad s vyjímkou Stelly Artois neměl vůbec nic společného.  Proč tedy Tripel? Možná je to trojnásobek lokálního Birrelu. Utrejch byl nahořklý, vodnatý a neměl žádnou pěnu. Docela odporná vizáž i chuť. A ten bizarní název! Naštěstí kolega přispěchal s antidotem v podobě Hogaardenu Grand Cru.

Příště na nákupy pouze s brýlemi!