Včera jsem měl konečně příležitost toulat se tímto alsaským městem za šera.

Bylo asi sedm večer, obloha byla zatažená a místy pršelo. Ideální čas na hospodu. Kousek od přístavu na trase tramvaje písmene F se nalézalo hned několik vhodných podniků. Jelikož jsem hodlal i povečeřet, celkem se mi líbila blízká hospůdka, kde však krom obsluhy nikdo nepobýval. Tady by mi bylo smutno, pomyslel jsem si a šel dál. Po dalších zhruba 100 metrech byla naprosto odlišná situace. Nálevna Le Barometer byla.snad populárním studentským podmikem. Kolem výčepního pultu se čtyřmi kohouty řadila hektickou frontu zhruba padesátka mládežníků, interiér byl plně obsazen, hloučky mladých konzumentů postávaly se sklenicemi i venku.

Na čepu belgický Grimbergen, jakýsi Barometr vařený nejspíš speciálně pro tuto knajpu a pak 9% tripel z lokálního pivovárku Brassé de Nord. Objednal jsem si jedno malé, za což jsem byl okolními chlastometry odměněn pohrdlivými  pohledy. Pivo slušné, avšak lokál byl na můj vkus až příliš hlučný. Odcházím.

Nakonec jsem se usadil v rozlehlé restauraci, kde meli na čepu opět Grimbergen. Nic nového, ale jeden snesu. Bohužel v jídelníčku je jedinou regionální specialitou hamburger na alsaský způsob. Na klasickém hovězím karbanátku byly dva velké plátky tučné slaniny a ještě jakási zvláštní omáčka. Jinak průmyslová klasika. Avšak cena na.Francii slušná a čekal jsem ma svou porci jen pár minut. Typický fast food, jen s obsluhou.

Je čas ještě na Grimbergen Rouge. Čekám nějaký svrchní amber, ale jedná se o pivo se stopami peckovitého ovoce. Faro to asi nebude.Takže nějaká verze krieku. Je to pitné, ale má sklenice piva to neni. Dal bych si nějaký poctivý lager, ale ten se obecně ve Francii špatně hledá. A to dokonce i v regionu silně říznutém Německem.

Bylo už skoro devět a já se vracel na loď. Samozřejmě, že jsem opět zabloudil. A venku nikdo, koho bych se mohl zeptat na cestu. U nedalekého činžáku stál u auta nějaký místní občan. Anglicky jsem se ho zeptal, jak se dostanu do Quai de Belge. Občan anglicky nehovořil, přesto se zamyslel a po chvíli dokonce aktivoval navigaci uvnitř vozu. Nakonec mi nabídl, ze mne tam sveze.

Francouzsky zase moc nehovořím já. Přesto jsme v rámci možností skromně pokonverzovali. Jak jsem pozoroval, cesta mi začínala být povědomá a byl jsem skutečně blízko naší lodi. Řidič však počal nějak divně odbočovat a pokračoval v cestě déle než bych očekával. Opet se mi vybavily scénáře, že jsem sednul do auta sériovému vrahovi nebo lupiči, který okrádá a vraždí cizince. Nakonec mne dobrodinec vysadil v jedné boční ulici a ukázal mi, kde jezdí tramvaj. Zjistil jsem, že se nalézám opět poblíž hospody, kde jsem večeřel. Tentokrát už jsem se soustředil a cestu našel. Stále jsem však měl utkvělý pocit,.že mne onen podivín tajně sleduje.

Gastronomický zážitek dobrý. Ale s tím mým orientačním smyslem by se.mělo něco dělat.

Posledně jsem byl v onom nizozemském městě v neděli. Teď to připadlo na pondělí.

Normální pracovní den a kolem přístavu docela mrtvo. Odbočím-li vpravo, za pár minut budu v pivovaru De Hemel. Posledně se mi tam celkem líbilo. Zato když jsem tam byl loni poprvé, tam mne pivovarská zahrádka spíše připomínala zařízení cukrárny. Dnes se však do Hemelu nechystám.

Tu poslední neděli jsem poblíž míjel jakousi pivotéku. Dneska by mohlo být otevřeno. Procházel jsem povědomou ulicí, ale obchod jsem nemohl najít. Okolní scenérie mi napovídala, že se nacházím nejspíš v jakési muslimské čtvrti. Kolem hnědo až černo, většina okolních obchodů byly kebaby, shisha kluby, holičství nebo krámy s vodními dýmkami. Můj orientační smysl je tradičně na nízké úrovni, ale lehce jsem se nevzdával a ulici prošel asi třikrát. Obchůdek byl schovaný za masivní mříží a na dveřích byl nápis, který by se dal googlem přeložit jako: Jsme zavření, přijďte jindy. Taky mne to mohlo napadnout. Démon alkohol mezi pravověrnými muslimy!

Vracím se na pěší zónu a směřuji do mé oblíbené hospůdky na gáblík lokálního moku. Brouw Toren nezklamal. Vaří se přímo v Nijmegenu, ale chutná docela belgicky. Světlé zakalenè pivo jemně voní vkusně aromatickým chmelem, později je v chuti cítit hřebíček a koriandr. Zkrátka vlámský ejlík. Trochu sladší na můj vyhraněný vkus, ale přesto kvalitní.

Dále je na čepu La Trappe, Bavaria a pilsner Swinckel‘ s, který mi posledně docela chutnal. Avšak při pohledu na vystavené kameninové půllitry získávám poněkud desiluzivní informaci, že snad Bavaria a Swinckel jsou jaksi propojeny. Přitom mají naprosto odlišná loga a rovněž různé letopočty založení. 1719 a 1680 ( jako náš někdejší pivovar Vyškov). Zřejmě se jedná o další z reklamních triků velkých společností.

Nějak ztrácím chuť na pilsner a vracím se na mateřskou loď. Tam mne čeká točený Bitburger zdarma a nekompromisní barman Jovan…..

Tyto fenomény nastávají údajně po konzumaci argentinského piva Quilmes. Já jsem však včera vypil jen pár Bitburgerů a trochu červeného vína.

Ve svém snu jsem se ocitl v jakémsi pražském bytě. Nevím, proč jsem si myslel, že je to v Praze, ale prostě to tak bylo.

Vtom se v místnosti objevili asi čtyři muži. Nevěděl jsem, jak se tam dostali a vypadali dosti komisně, což mi nápadně připomnělo Franze Kafku. Začali mi klást otázky. Prý provádějí nějaký výzkum a tak se mne ptali na můj názor na coca colu a jiné nealkoholické nápoje. Popravdě jsem jim sdělil, že mne nealko příliš nezajímá a že mám nejraději pivo.

Nato mne vetřelci povalili na postel a snažili se mne znehybnit. Věděl jsem, že mi chtějí lít do krku nějakou sladkou sračku, tak jsem se intenzivně bránil. Vzpomněl jsem si opět na Kafku a tak jsem volal paní bytnou, ať zavolá policii. V nejkritičtějším momentě jsem se naštěstí probudil.

Bylo asi šest rano a bohužel jsem v kabině neměl žádné pivo.

Až kolem deváté mne v baru odchytil barmanažer Jovan a naservíroval mi jedno snídaňové.

Doufám, že se mi dnes bude zdát něco tematičtějšího.

Práce snů. Někteří si ji představují jako funkci správce odlehlého přírodního parku za hodně peněz někde v Tichomoří, jiní zase jako vysedávání v senátorských lavicích ještě za víc. Pro mne je, alespoň v jistém aspektu Dream Job práce na říční lodi.

Starat se o kulturní vyžití amerických důchodců neni zase tak těžká dřina a je i poměrně slušně finančně ohodnocena. Ubytování i občas celkem poživatelnâ strava zdarma. K dispozici internet a kafe mašina po celý den.

Největší potěšení mi však skýtá místní Beer service. Na lodi je jen jeden velký bar, o který se starají tři zaměstnanci. Rumun Christian je celkem zkušený pivař, se kterým se dá navázat i sofistikovanější rozhovor o různých pivnich druzích. Když se u výčepu setkáme, zpravidla mi sám nabídne jedno točené.

Srb Bob má norský pas a sám vypadá spíše jako Nor. Sám pivu moc nedá, ale o to je štědřejší v jeho cílené distribuci. Ve vzájemné komunikaci používáme jednoduché heslo. Je jedno, kdo začne jako prvý.

„Može?“

„Može!“

A už je pivko na pultu.

Třetím barmanem je samotný šéf jidelny a baru Jovan. Rovněž Srb. Ten na mne vyloženě číhá, aby mne obšťastnil svou nápaditou replikou:

„Maestro, pivo?“

A jak čepuje, přidává ještě něco jako: „Jebem te živo!“ Jovan pije pivo při každé příležitosti a miluje výlety do Prahy. Ještě ho tak přesvědčit, aby nepil pořád jen tu Plzeň.

Naštěstí mi mí kolegové většinou točí piva malá, ale i tak běžně za den vypiji tak kolem osmi. Počítám, že tak ušetřím denně kolem 20 eur. Ještě kdyby tady byl větší výběr. Ten věčný Bitburger se mi už začíná zajídat…

V baru jsem dal dva Bitburgery a spěchal jsem do jídelny, kde se mi v lednici chladily dva německé speciály.

Bourbon barrel bock byla opravdová lahůdka  která však připomínala spíše inzerovaný bourbon než samotné pivo. V moku jsem cítil potažmo i stopy vanilky nebo puškvorce, toto však pramenilo vše z faktu, že se jednalo o poctivý a důkladný barrig. Ani jsem nedefinoval, zda je ono pivo kvašené svrchně nebo spodně.

Jako nepříjemné intermezzo mi přinesl slovenský kuchař sklenici s petkovou krušovickou 12. Myslel si určitě, že mne tím potěší, tak jsem již z taktu nemohl odmítnout. Samotné Krušovice jsem vzal cca před 9 lety trochu na milost, neboť přece jen demonizovaný Heineken ošetřuje tuto značku o poznání lépe než předchozí Radeberger, avšak chuťový zážitek byl i tak příšerný. V břečce jsem výrazně cítil shnilá jablka.

Jako spásu jsem si rychle otevřel Baltic Tripel z pivovaru Insel Brauerei na ostrově Rujana. Truňk to byl věru mocný, měl celých 9,5%. Mělo se jednat o imitaci belgického stylu, avšak já osobně jsem postrádal nějaké asertivnější vedlejší příchutě. Na druhé straně obsažený alkohol vyčníval až příliš. Nicméně jako poslední kus večera se to pít dalo.

Piva splnila svá poslání a já tu noc spal klidně i bez prášku.

Na druhý den se mi zázračně vrátil čich a tak jsem mohl pokračovat v německé degustaci.

Märzen ze stuttgartského pivovaru Swaben Bräu byl standardním zástupcem onoho stylu. Mocné tělo, výrazná sladová příchuť, krátké doznívání a celkem slušná pitelnost. Tento Märzen mi dost připomínal jeho velice vydařeného kolegu ze Žíznivého Dromedára.

Světlý ležák Ratsherrn z Hamburku na mne působil jako vzorný reprezentant mohutné obce průmyslových piv. Byl spíše nasládlý, ale ne zas tak, aby tím byl jakkoliv zajímavý. Nebyl to přímo paskvil, jako jsou třeba parodie na pivo ve stylu Carlsberg, Coors, Carling a další, nicméně snesl bych bez problémů tak jedno na silnou žízeň.

Ještě vice mne zklamal minipivovarský „superlager“ Wolfscraft z Mnichova. Já se v Německu soustředím ma tradiční značky malých a středních pivovaru (jsou jich stovky) a pivo z minipivovaru si dám jen vzácně. Superležák barvy kaluže na staveništi a chuti experimentální břečky snaživého diletanta se přesně hodí do doby, kdy takovýto utrejch popíjejí v chladném podniku pivní technokraté s čumáky zabořenými do mobilů.

Naštěstí mi chuť náležitě spravil osvěžující pilsner Waldhaus s názvem Diplom Pils. Třetinkový lahváček voněl sice lehce komerčně, ale jeho lahodná chuť, jako by konstantně pulsujicí mezi nasládlostí a hořkostí i jeho nenucené Chmelové aróma mne úplně dostaly. Ve Waldhausu se ve vaření zdokonalují od roku 1833.

Něco tmavého na závěr. 6,9% silný porter Dolden Dark z Riedenburgu naprosto vyhovoval mým představám o tomto stylu. Kávovost, troška čokolády, avšak srdce stále ryze pivní.

Na zítřek mám v lednici ještě dva německé siláky.

Na včerejší večer jsem se docela těšil. V kabině se mi nashromáždilo osm německých lahváčů, které ještě neznám.

Rozhodl jsem se, že začnu pozvolna. Dvě piva pocházela ze Stuttgartu. Tam jsem jen párkrát projížděl vlakem. Vim, že se tam vyrábějí auta a evidentně se tam vyskytují i nějaké pivovary.

Avšak už asi třetí den jsem zažíval jistou indispozici, která se lékařský nazývá katar horních cest dýchacích (bývala to DG 460). Rýma, kašel, bolest v krku a dokonce jsem na půl dne ztratil hlas, což bylo nepříjemné, neboť se v současnosti přiživuji i zpěvem.

Ještě v šest večer jsem si docela vychutnal stralsundského Stoterbekera, ale kýchání a smrkání neustávalo, takže ve 22 hodin jsem byl už docela amortizovaný. Otevřel jsem si půllitra Stuttgarter Hofbräu a načal originál německý pivní wurst. Bohužel se mé obavy potvrdily. Chuť piva byla naprosto uniformní. Cítil jsem jen pozitivní hořkost. pak mne však už usazené hleny nepustily chuťově dál. Snažil jsem se prolomit agresivní bariéru chilli papričkami a česnekem. Vše marné. Tak jsem rozdal hodujícím kolegům zbytek salámu  druhé pivo jsem nechal v lednici a nepovedený večírek jsem zakončil jakousi levnou whisky.

Dnes už se cítím lépe, takže večer se uvidí. opět se potvrdila ma teorie o neseparatelnosti chuťových a čichových vjemů.

Dnes mi zase přišla na mail zpráva od tiskové mluvčí AB InBev o brzkém konání akce, která by se dala volně přeložit jako Den globální pivní zodpovědnosti nebo Den zodpovědného globálního piva.

Dotyčná společnost podobnými programy vyhrožovala jíž počátkem 90. let, kdy se snažila koupit Budvar. Jedná se v podstatě o propagační akci na podporu nealkoholického piva. Čepovat se má Pito z budějovického Samsonu, který AB InBev koupil pred několika lety. Mok bude zájemcům podáván zdarma.

Nevím, jak vy, ale já si nejspíš onu parádu nechám ujít. Alkohol k pivu prostě patří a v Birellu ci jiných náhražkâch mi vždy něco chybí. Nemůžu-li z nějakých důvodů pozřít alkohol, volím raději minerální vodu. Navíc mám podezření, že když je v pozadí AB  může se onen festival zvrhnout v hollywoodskou show.  A já se setkat s Mickeymousem nemusím.

V krátké zprávě jsem se.nedočetl o přesném místě konání ochutnávky, ale zájemci si to mohou najít na netu.

Dobrou chuť!

Vzpomínám na jedno ze svých prvních setkání s belgickými pivy Abbey a francouzskými Bier de Garde.

Vcera jsem ve Štrasburku uviděl v obchodě sedmičku dezertního piva 3 Monts. Bude to už brzy 30 let, co jsem se s tímto produktem osobně seznámil. Objevil jsem jej v supermarketu v Bordeaux. Imponovala mi masivní láhev i úctyhodný obsah alkoholu 8,5. Cena onoho piva byla vzhledem k mému tehdejšímu platu rovněž impozantní, přesto jsem výrobek zakoupil.

Do té doby jsem se skoro cíleně vyhýbal sektům. Skoro jsem je nepil a hlavně je neotvíral, neboť si nelibuji v explozích a pyrotechnice. Když jsem s důvěrou odstranil drátek, který držel korkovou zátku, silným tlakem vytlačený špunt mi málem vyrazil oko. Mok byl však lahodný a mi velice zachutnal.

Od té doby jsem, zpočátku pouze v zahraničí tato piva vyhledával. V této souvislosti mi utkvěla v paměti zejména vynikající piva značky Unibrou z Quebeku, zvláště jejich nedostižné  desetiprocentní Le fin de monde.

Už se těším, jak si pivko večer otevřu. Po letech samozřejmě vím, jak na to.