Na Nádražní třídě v Ostravě vznikla nedávno laoská restaurace Lá-í. Celý příspěvek →

V pátek jsem měl v Basileji skoro celý den volna, tak jsem se opět vydal do města.

Tentokrát jsem se rozhodl, že se nespokojím s neutrálním Feldschlosschenem (hrozný název a těžký pravopis), ale využiji časové rezervy a budu se snažit objevit co nejvíce místních značek.

V centru Basileje to není nikterak lehké. Již jsem ale věděl, že např. na vlakovém nádraží, kde mimochodem od 21.00 do 6.00 nezakoupíte platnou jízdenku existuje celkem slušně zásobený beer shop. Zakoupil jsem si tam na rozjezd jedno láhvové polotmavé z Appezelleru a zamířil na informace. Informátor podle jmenovky hovořil asi šesti jazyky, avšak na informace o místním pivu byl poněkud skoupý. Vyměnil jsem si ve zlodějském kurzu 50 USD za 43 CHF a přešel spojovacím platem, které mi hodně nápadně připomínalo někdejší svinovské nádraží na Druhou Stranu.

Podle instrukcí informátora se měl ve čtvrti Bruderholz (v překladu „dřevěný bratr“ nebo snad „bratrské dřevo“) nalézat známý místní minipivovar Unser Bier. Také jsem ho tam našel, bohužel jednalo se pouze o surový provoz, žádná restaurace, ba ani obchod. Naštěstí jsem věděl, že výrobky dostanu v nádražní prodejně.

Uvažoval jsem o pivu Falcon z Lucernu, to jsem však již okusil loni a tak jsem se nechtěl opakovat.

Na stole u jedné, téměř cukrárenské předzahrádky jsem odhalil neznámé logo. Pivovar Eichhof založený již v roce 1824 (stejně jako např. Cascade v Tasmánii). Na pivním tácku logo veverky, avšak na půllitrové sklenici bohatá etiketa klášterní pivovarny. Pivo kalné, nepříliš hořké, avšak velmi výživné. Vypadalo to tak na 13°. Ovšem cena – 8 CHF za půllitr. Nejkrásnější pivnice má pod sebou pivovar Warteck, ale ten servíruje pouze nahořklou vodu.

Další mojí zastávkou byla hospůdka u mostu přes Rýn. Podávali tři druhy piva z basilejského pivovárku Stadtmauer založeného roku 2016. Světlý ležák na švýcarské poměry docela hořký a chutný, tmavé bylo ve skutečnosti polotmavé a mělo v sobě dle mého očekávání dost karamelu.

V další knajpě měli na čepu coby sezónní speciál ipu z místního Kitchen Brew. Vida. Loni jsem tady viděl láhvovou třetinku za 7.50, dnes je točené o dva franky levnější. To se musí využít! Je známo, že nejsem odborníkem přes ipy. Kitchen Brew mi chutnal jako Ostravice nebo Nachmelená Opice.

Je třeba to zapít něčím neutrálnějším. Jsme přece ve Švýcarsku. Půllitrový Einsiedler je spíše na žízeň, kterou už však nemám. Utrácím dalších 8 franků.

Na nádraží si ještě kupuji pár lahváčů. 11° Solothurner se celkem dobře hodí ke švýcarskému sýru. Burgdorfer je mok polotmavý a ničím neupoutá. Unsere Bier si nechávám na kolektivní degustaci v Ostravě.

Jede mi autobus. Čeká mne skoro 20 ti hodinová cesta domů.

Je to vlastně jakási francouzská verze Belgian Ale nebo i Abbay. Prostě alkoholicky i chuťově vydatné „pivo k uskladnění“.

Do Francie jsem nejdříve připlouval lodí v roce 1990 a to konkrétně do města Bordeaux známého spíše svým tradičním vinařstvím. Vždy jsem si vyměnil 20 – 30 dolarů za francouzské franky a už večer jsem žíznil. Pivo ve Francii už tehdy bylo dost drahé, na rozdíl třeba od Španělska nebo Portugalska.

Ačkoliv jsou Francouzi spíše vinařským či koňakovským národem, občas se jim podaří udělat i slušné pivo. Kdysi jsem si kupoval jejich polotmavé Jenlain. Byl to představitel francouzského pivního stylu Biere de Garde. Běžné francouzské ležáky jako je Kronenbourg 1664, Fisher, 33, nebo Meteor jsou vyráběny komerčně a ničím chuťově neupoutají Mnohem zajímavější jsou proto již zmíněná piva Biere de Garde.

Velice chutnou místní značku jsem pil před 5 lety v La Rochell. Dnešní Alsasko je celkem pivně orientováno a je v něm možno ochutnat vlastní kombinace kvazi belgických pivních stylů s německými lagery. Přesto jsem se tentokrát rozhodl vyhledat čistokrevné Biere de Garde.

Našel jsem 75 cl láhev ze sektovým uzávěrem. Pivo Ch´ti pocházelo z pivovaru Castelaine založeného již v roce 1926. Flašku jsem otevřel šetrně aby nebyla ani jedna kapka nazmar. Pivo bylo podle mého očekávání husté, poměrně čiré a ušlechtile nasládlé. Spíše sladový charakter, chmelové alikvoty jen takové, aby se neřeklo. Alkoholu 6,4, což je zřejmě standard Biere de Garde.

Druhý kus – Biere du Corbeau (havran) se sice tvářil rovněž francouzsky, avšak byl de facto vyroben v sousední Belgii. Čili bych spíše mluvil o stylu Abbay. Možná i o Strong Belgian Ale, uvážím-li, že mok měl celých 9% alkoholu. Pivo bylo mnohem více zakalené než Ch´ti a grády z něž přímo vyzařovaly. Slušná záležitost, já osobně si však raději vychutnám truňky méněoktanové.

Je to marné. Prostě v Evropě jsou vybraná piva stále ještě k pití.

Ve Štrasburku mne na to upozornila kolegyně. V Alsasku prý vaří pivo s kyselým zelím.

To jsem skutečně ještě nepil. A že jsem různých prasáren už okusil. Odpoledne mi jednu láhev přinesla. Hned jsem prohlédl etiketu. Samozřejmě se žádné zelí mezi ingrediencemi nevyskytovalo. Jak jsem pochopil, pivo vařené v nedalekém Mulhousu se údajně hodí k alsaské národní pochoutce Chou croute, což je vydatný pokrm připravovaný ze zelí, masa a uzenin.

Pivo průměrné, ale věřím, že by mi k chou croute docela chutnalo.

Nejvíce mne pobavil jistá ilustrace na etiketě. Kolem zelené hlávky zelí byl vtipný nápis:

Bière du Gambrinus.

To možná o něčem svědčí….

Onehdy jsem zabloudil ve Štrasburku.

Podle vlastní teorie, že přímka není nejkratší spojnicí mezi dvěma body, jsem od prodejny vín v centru nečekaně odbočil, abych si zkrátil cestu do přístavu. Třikrát jsem se musel ptát kolemjdoucích a každý z nich mne poslal jinam. Jeden z nich byl prokazatelně Asiat, tak i když nevěděl, nechtěl ztratit tvář.

Čas ubíhal a já nechtěl zmeškat svou loď. Řídil jsem se podle slavné katedrály, avšak i tak jsem stále bloudil. Scenérie se však měnila k lepšímu.  Mizely pomalu drahé turistické pasti a objevovaly se lokální hospůdky s lákavými pípami. Neměl jsem čas, tak jsem si jen zhruba zapamatoval trasu.

O dva týdny později jsem opět vyrazil. Zjistil jsem, ze nejrozšířenějším pivem ve vedlejší čtvrti Štrasburku je pivo Meteor z blízkého Schiltengheimu. Pivovar vznikl už v roce 1640 a já už s ním nějaké ta degustační zkušenosti mám. Navíc si myslím, že tento podnik už patří Heinekenu.

V rázovitém místním baru však nalézám pípu s logem lokální značky Uberach. Pivo polotmavé, nejspíš svrchně kvašené, alkohol 4,8. Mok poměrně chutný, vkusně voňavý , nepříliš hořký, leč osvěžující. Typická ukázka alsaského pivovarnického umění. Vidím ještě francouzskou ipu, ale tu si nechám na příště. Už tak jsem za půllitr utratil šest eur, a očekávám, že ještě budu bloudit.

Zítra jsem ve Švýcarsku a koncem týdne se vracím do své krásné pivní vlasti.