Za minulého režimu se centrálně otevíraly zahrádky prvniho května. Totálně vyřvaní lidé se vrátily z atraktivního prvomájového průvodu a zasedli na čerstvě otevřené zahrádky.

Dnes se tato zařízení zpřístupňují individuálně dle místních potřeb.

Musím se přiznat, že osobně pivní zahrádky příliš nemiluji. Do piva tam padá bordel, v létě je tam plno a dusno, kolem poletují dotěrné vosy a dokonce jsem tam chytil i klíště. Jsou však i výjimky a já jsem nedávno objevil dvě slušné zahrádky v sousedním Německu.

Jedno zařízení se nalézá v bavorském Regensburgu jako součást tradičního pivovaru Bischofshof. Zahrádka vypadá barokně a pivo ny na ní určitě chutnalo, kdybych se jej po více než .desetiminutovém čekání dočkal.

Mnohem efektivní obsluhu jsem zažil ve Speyeru na zahrádce u místního minipivovaru, který byl sice založen až v roce 1988, ale vypadá historicky velice zavedeně. Nemusíte sedět přímo u stolu, ale třeba na okraji kašny s rybami nebo i na zemi. Všímavý Herr Kellner si vás najde i tam. Ze tří místních piv mi nejvíce chutnal pšeničňák. Ten se za čilého provozu zahrádky osvědčil.

Ať je to jakkoliv, dobrý mok chutná venku i vevnitř!

Německé město Koblenz na soutoku Rýna a Mosely není příliš pivně zajímavé. Místní pivovar Koblenzer vaří průměrné pivo, poblíž centra je ještě možno se setkat s Bitburgerem, König Pilsnerem, Licherem nebo s nějakým Kölschem.

Naštěstí vím, že poblíž přístavu stojí útulná knajpa se zahrádkou, ve které točí pár druhů místního piva Maxmillian. Speciál toho dne zrovna na čepu nebyl, tak jsem si objednal černé. Mok se mi jevil jako dosti sladký, ale kupodivu mi to příliš nevadilo. Sladkost totiž provázela, zejména ve vůni jakási příjemná pivní zemitost, která jakoukoliv vlezlost karamelu poměrně asertivně anulovala. Někdo by mohl namítnout, že mok není dostatečně homogenní, avšak já se namísto filosofování věnoval konzumaci.

Uvažoval jsem o weizenu, ale nakonec jsem se rozhodl pro světlý ležák. Byl to celkem zakalenÿ kvasničák, který rovněž příliš hořkosti nepobral, avšak chutnal poměrně přijatelně.

Zahrádku jsem opouštěl se zjištěním, že i ve Falcku slušné pivo uvařit umějí.

Včera jsem v supermarketu REWE objevil flaštičku irského stoutu Mc Gargles z pivovaru Rye River Brewing Company.

Irsko je pro stout jednou z mateřských zemí. Podle učebnic by mělo být víceoktanové, leč McGargles měl pouhých 4,5 procent alkoholu.

Nejednalo se v žádném případě o stout suchý. Hořkost nezabíhala do trpkosti, s každým lokem se na patře rozvíjela příchuť hořké čokolády a samozřejmě také čerstvě pražené kávy. Doznívání homogenní, celkový dojem z keltského truňku více než příjemná.

Vzpomínám si, jak jsem se kdysi pídil za Guinnessem. Poprvé jsem se s ním setkal už v roce 1986 na Oktoberfestu ve Frankfurtu. Nějakou dobu jsem jej vyhledával, než jsem zjistil, že se v podstatě jedná o globální sračku a v pivním světě je možno nalézt mnohem chutnější alternativy. Příkladem je i irský McGargles.

P.S.: Jednou při popíjení plechovkového Guinnesse vyrobeného v Belfastu (Severní Irsko) se moji britští kolegové obávali, že plechovka může explodovat.

Dnešní příspěvek je víceméně o německé železnici (a okrajově samozřejmě také o pivu).

Po příjemně strávených dvou týdnech na říční lodi River Harmony jsem mel v plánu přestěhovat se z Basileje do Antverp a nastoupit tam na jiné plavidlo. Bohužel krátce před odjezdem jsem se dozvěděl, že se pokazilo zdymadlo kdesi u Regensburgu a dotyčná loď tam uvízla.

V den me cesty opět vyplula, avšak záhy měla poruchu motoru. Doháněla zpoždění, takže po cestě nikde nekotvila a já od ní vzdálen několik set kilometrů nevěděl přesně, kam si mám koupit lístek na vlak. Na hlavním nádraží v Basileji před šestou ráno lístek stejně nekoupíte. Nakonec jsem se rozhodl pro Norimberk, kde měla loď dorazit večer.

Vybral jsi nejbližší možný spoj se dvěma přestupy. V prvním vlaku byl k dispozici pouze pšeničný Edinger.a pak ještě točený Bitburger za 4 eura, kterého jsem přepitý a který mám na loď zadarmo. O palubní zábavu se starali řvoucí němečtí caparti.

Hned v první stanici Freiburg zaměstnanci DB uzavřeli kolej a náš expres nabral zgruntu 90 minut zpoždění. Polkl jsem dalšího Bitburgera a začal analyzovat svou situaci. Jestli nepřijedu do Norimberku včas, mohu zmeškat svoji loď. A budu ji pak vlaky a autobusy naháňet po celém Bavorsku, případně Badensku – Würtembersku. Naštěstí jsem měl stále jistou časovou rezervu.

V Karlsruhe jsem přestoupil na rychlík z Paříže a opět se zpožděním dorazil do Stuttgartu. Tolik lidí na perónech jsem v životě neviděl. Následujícího dne byl v Německu státní svátek a podle toho to tak vypadalo. Připoj do Norimberku byl pochopitelně rovněž opožděn.

Na místo určení jsem dojel krátce po páté hodině. Po cestovních stresech jsem zapomněl na loď a myslel jen na pivo. Vyrazil jsem do Barfusseru a lajdácké DB jsem nechal daleko za sebou. Nefiltrovaný ležáček mi udělal dobře.

Narušené geomagnetické pole se vrátilo na své místo a já mohl zase klidně uvažovat. První má narovnaná myšlenka byla na další pivo. Ve stánku u nádraží jsem odhalil čepovaný  mok Balkon z jakehosi pro mne doposud neznámého minipivovaru z Norimberku. Celkem zajímavá chuť. Jako by tam někdo kápnul trochu růžového oleje. Jsem osvěžen a připraven na další dobrodružství.

Tímto můj podivuhodný den neskončil. Následovala cesta do odlehlého přístavu, příprava na případný nocleh v lese, několikakilometrový přesun k nejbližšímu zdymadlu a skok na palubu lodi s 20 kg zavazadly.

Ale to už je jiná – nepivní kapitola.

Čáp ke symbolem Alsaska a též logem místního pivovaru Storig. U nás tohoto ptáka má v logu Stará Bělá a kdysi ho mívala i Březnice.

Dějiny Alsaska jsou.pohnuté. Po třicetileté válce onen germánsky hovořící kraj byl připojen k Francii a zůstal tam až do roku 1870, kdy opět připadl Prusku. Další změny přišly po první světové válce, za Hitlera a i po světové válce druhé. Dodnes Alsasané nevědí čí jsou a hovoří plynně dvěma jazyky, ačkoliv jejich němčině je poměrně těžké porozumět.

Pivo Storig Blond.Ale je rovněž důkazem střetu obou kultur. Mok ze Schiltigheimu je kalný, svrchně kvašený, avšak nemá v sobě ejlovskou  ovocnost ani příchuť belgických piv. Chmelení není moc výrazné, použitá je jakási celkem neznámá odrůda chmele. Storig není příliš hořký, při pokročilém popíjení může dokonce trochu připomínat nějaký amatérštější spodní kvasničák.

Historie někdy řádně zamíchá karty. Důležité však je, že okupanti přicházejí a odchazeji, ale pivo zůstává!

Dle statistik je v současnosti na našem území celkem 488 pivovarů. Z toho 44 průmyslových a 444 minipivovarů.

Čtverka (nikoliv Štverka) jede..

Pro obyvatele Hongkongu byl velice nešťastný rok 1997, kdy se jejich domov proměnil z prosperující britské kolonie v součást Číny.

Hongkongané protestovali, leč nebylo jim to nic platné. Politika je prostě politika. Jakýsi volný tržní systém byl sice na hongkongské území zachován, avšak mateřská Čína si původního člena Commonwealthu přizpůsobuje čím dál víc k obrazu svému.

Momentálně v Hongkongu demonstrují údajně dva miliony lidí proti připravovanému zákonu o vydávání zločinců. Neznám dost dobře obsah sporné legislativy a obdivuji vytrvalost a organizovanost protestujících. Na druhé straně je mi však jasné, že Čína při svém počtu obyvatel, který čítá zhruba jednu miliardu tři sta milionů nechává pidistátečkům jako je Hongkong no Tchajwan jisté zbytky seberozhodování pouze ze své dobré vůle a jestli se nakonec nechá vyprovokovat, tak bude skutečně zle. A to ani Číňané nebudou muset namáčet čapky do betonu.

Navštívil jsem Hongkong v roce 2000. Žádný extra dojem na mne neudělal. Všude lidí jako hmyzu a na.ulicích šílený provoz. Z dob britské nadvlády však ve městě zůstala řada stylových pubů, ve kterých jsem objevil klasické britské pípy a dokonce i některé pivní značky z UK. Chtěl jsem však originál hongkongské pivko. V hospodách jsem štěstí neměl, tak jsem si nakonec zakoupil jednu plechovku v supermarketu. Typická asiasračka.

V jednom pubu jsem našel na čepu český Budvar. Čínská výčepní mi natočila celkem fortelně pintu za tenkrát neskutečných 4.50 USD. Docela mi Budvárek v Hongkongu chutnal.

Je strašidelné, že kdyby šli Číňané organizovaně v mnohostupech do moře, statisticky by jich stále přibývalo.

Městečko Cochem leží na řece Mosel přímo v srdci známé vinařské oblasti.

Loni jsem tam shlédl majestátné vinařské slavnosti s pestrým průvodem a na chvílí dokonce zalitoval, že nejsem raději vinařem.

Přesto jsem v Cochemu objevil par chutných pivních značek. Letos jsem si však stanovil ještě jeden úkol. Koupit v tomto městě láhev místního vína není problém. Ovšem chtělo by to večer něčím zakousnout. Přemýšlel jsem o nějakém pikantním sýru, případně vhodné uzenině. Vypravil jsem se tudíž hledat supermarket. Tyto podniky bývají většinou postavené za městem. Tak jsem se vydal z centra na sever (alespoň jsem tak usuzoval podle četných lišejniků). Ušel jsem asi kilometr, a došel jsem na pustou výpadovku. Čili čelem vzad, zpět do centra a směr jih. Stejný výsledek, jen cesta končila výstupem na lokální hrad. Opět žádný obchod s potravinami. Kdybych byl cyklistou, byl bych možná potěšen. Stánků s koly a příslušenstvím všude dosti. Rovněž o suvenýry, lékárny a.drogerie není v Cochemu nouze. Avšak stále žádné žrádlo. Nu což, řekl jsem si. Tak si to Moselské dneska vypiji o hladu. Vlezl jsem do svého oblíbeného sklípku. Ale ouha! Právě otevřeli a chutný Kirner je prý ještě teplý. Tak beru zavděk kölschem Früh.

Usrkávám kvalitní mok a přemýšlím o místních občanech. Jak se asi stravují? Ti bohatší asi navštěvují drahé restaurace. A zbytek lokální populace drží hladovku. Když se to tak vezme, každý den je proti čemu protestovat. A vytvořit vhodné podmínky není vůbec složité. Stačí postavit supermarket co nejdále od města.

Ještě že nám na lodi tak dobře vaří. A možná, že tam najdu i kousek nějakého sýru na večer.

Kapitalismus je v Německu již na vyšší úrovni. Každou neděli tam mají zavřené obchody.

Navíc mají v oné zemi spoustu státních svátků a tak bylo zavřeno i včera v pondělí.

Bonn býval hlavním městem NSR. V roce 1770 se zde narodil Beethoven. Jinak se tradovalo, že nejzajímavějším objektem v Bonnu je vlak, který jede do Mnichova. Předloni jsem v Bonnu objevil minipivovar, ale pivo nic moc.

Včera jsem bloudil po bonnských ulicích a docela jsem se nudil. Na ulicích nějací turisté, nějací místní, ale žádná pořádná hospoda. A pak jsem ji našel. Pivní bar Balthazar, který nabízel pivo ż pivovarů z Německa i z jiných zemí.Na čepu zhruba 10 druhů. Herr Kellner mi doporučil Pale Ale Drachen Länder z nového pivovárku v okolí Bonnu. Věru zajímavý kus. Barva spíše do polotmava,  říz tak akorát, ale .ta vůně! Pivo nebylo příliš hořké, předek trochu připomínal britské  portery, pak však nastoupilo intenzivní a velice příjemné aróma. Žádná klasická hlína a už vůbec ne štiplavá pelyňkovost amerických chmelů, ale jakysi přírodní pivní parfém, který hojně obsloužil chuťové pohárky a na dlouhé vteřiny ulpěl na patře. Něco tak výrazně lahodného jsem snad naposledy pil před 18 lety v Litvě (Vilkmerges). Pale Ale možná ne zrovna čítankový, nicméně velice chutný.

Dále si objednávám Pils z pivovaru Germania. Opět na svůj druh mok poněkud zvláštní. Nižší hořkost, ale slušná hustota a dobrá pitelnost.

Podle plánu bych měl být v Bonnu ještě třikrát.  Snad se mi zase podaří něco objevit.