Rezolutní heslo ze španělské občanské války z 30. let 20. století je snad opět aktuální. Celý příspěvek →

…..někdy je v životě těžká volba. A neplatí to jen u piva. Celý příspěvek →

Další díl z cyklu TV Náš venkov, tentokrát o obci Potštejn nastolil hned několik pivních otázek. Ta zásadní je o sporu pivních konzervativců s pivní avantgardou. Celý příspěvek →

Hajzlbaba [nemecky die heiselfrau] spisovne toaletarka je osoba pracujici na verejnych zachodcicha starajici se o jejich cistotu.

Zhruba pred 30 lety tato zivnost v nekdejsi CSSR jen kvetla. A myslim, ze to tenkrat skutecne byla jakasi zivnost. Stejne jako satnarky i hajzlbaby pry zily s utrzenych poplatku, ze kterych jen platily dane.

A kolik bylo tenkrat u nas verejnych WC! Jen v prvnim mestskem ostravskem obvodu jich bylo minimalne deset. Z nich zbylo snad jen WC pred hotelem Imperial s ne prilis vstricnou provozni dobou. Zajimavosti bylo, ze vetsina ostravskych verejnych hajzliku se nalezala pred kostely. Nahoda, nebo antiklerikalni ideologicky boj?

V dobach mych pivarskych zacatku stalo pouziti pisoaru 50 haleru a kabinka jednu korunu. I tato cena vsak pomalu stoupala. Tradicni kavarna Fenix mela denne otevreno do 24 hodin a do teto doby tam teklo, jako v jedinem podniku v Ostrave pivo. Plzen za 4.40 nic moc, ale alespon bylo mozno posedet u skopku do pulnoci. Nicmene pocatkem roku 1984 byl podnik rekonstruovan. Pivo se pak prodavalo pouze ve tretinkach a na tenkrat avantgardne cistych toaletach se objevila hajzlbaba. Jiz pri prvni navsteve zrekonstruovaneho Fenixu jsem se s ni seznamil. Behem moceni u musle mi nekdo poklepal na rameno a rekl: „Pane, za to se plati!“ Fenix v te dobe navysil poplatek za pisoar o 100% na neuveritelnou jednu korunu!

Behem casu jsem se ucil hajzlbaby chapat a respektovat. Je to jejich prace. Presto jsem vsak daval a dodnes davam prednost ledvinove uleve v otevrene krajine. Nekdy se vsak clovek dostane s toaletarkou do konfliktu. Treba i proto, ze nema drobne a ona taky ne. Muze to vsak byt i naopak.

Nekdy kolem roku 1995 jsem se vracel vlakem z Prahy. Dnes uz nevim, proc jsem tehdy asi po trech pivech a nekolika vinech v jidelnaku nepouzil vlakove bezplatne socialni zarizeni. Nicmene jsem ve stanici Ostrava Vitkovice zamiril primo na mistni WC. Nadrazi postavene v 60. letech v tzv. Bruselskem stylu se tenkrat modernizovalo. Pred vstupem na pisoary byl instalovan otocny turniket. Chcani stalo uz cele dve koruny. Vytahl jsem vsechny sve drobne. Desetniky, dvacetniky a jeden padesatnik. Hajzlbaba brblala, ze je to moc drobnych. Poucil jsem ji, ze jsou to platne mince oficialni ceske meny a ze by mohla byt rada, ze bude mit pristimu zakaznikovi moci vydat drobne. Hajzlbaba se vsak snazila uplatnit moc vyplyvajici z jeji funkce.

„A co budete delat, kdyz vas tam nepustim?“

„Tak se vychcim primo na nadrazi, ty pico zajebana!!“ zarval jsem zapominaje na me slusne vychovani a taky jsem tak ucinil. Pak jsem pobihal po budove nadrazi a hledal oddeleni, kde bych si mohl stezovat. Nakonec jsem nastesti skoncil v nadraznim bufetu.

Funkce toaletarky mne vsak zaujala natolik, ze pri mnou organizovanem Dnu Chmelove Sisky v DK Ostrava jsem zamestnal tzv. „reverzni toaletarku“, ktera dala kazdemu zakaznikovi za vychcani korunu.