Bolševický režim u nás příliš na historická fakta nedbal a snažil se dějiny manipulovat.

Ať už to byli Rudoarmějci osvobozující Plzeň, zlí imperialisté shazující na naše území mandelinku bramborovou nebo podvedený Jan Palach, kterému agenti CIA nalhali něco o studeném ohni. V našem relativně novém režimu je však v tomto národním trendu pokračováno.

Jestliže bych měl mít přednášku o srpnu 1968 v ČSSR jako pamětník, určitě bych nejdříve vzpomenul tanky před ostravskou Novou radnicí a usměvavého vojáka Varšavské Smlouvy, který mi předváděl větrník. Dále bych zmínil babičku plačící u rozhlasu po drátě a dědečka, který říkal něco ve smyslu, že zažil dvě světové války a tohle bude ještě možná horší. Bylo mi totiž v osudovou dobu něco přes 6 let. Zbytek hypotetické přednášky bych musel doplnit nabiflovanými fakty s vědomím, že bych se neměl dopouštět historických nepřesností.

Někteří čeští kulturní referenti pracující pro společnost Grand Circle na říčních lodích v době tzv. sametové revoluce chodili do Jisker a pionýrský slib je čekal zhruba až za dva roky. Přesto při svých osvětových přednáškách zděšeným americkým důchodcům zasvěceně líčí hrůzy života v ‚ČSSR v 80. letech. Na rozdíl od nich jsem tuto dobu zažil z velké části v dospělém věku a tak vím své. Rudokožce jsem nesnášel, přesto bych se snažil být ve svých výrocích objektivní a nepapouškoval bych nesmysly. Vláda jedné strany je sice fakt, ve skutečnosti však v ČSR tenkrát existovaly politické strany tři a na Slovensku snad ještě další dvě. Dejme tomu. Další populární tvrzení, že v ČSSR „každý musel pracovat“ naprosto popírá existenci žen v domácnosti, pracovníků na volné noze, osob, které žily z renty, výhry v loterii nebo dědictví a paradoxně též početné obce veksláků. Samozřejmě, že byl v platnosti zákon o příživnictví (který bych dnes aplikoval na drtivou většinu našich současných politiků) na druhé straně bylo nutno prokázat (reálně či fiktivně) příjem a ne nutně vstávat 5x denně v pět ráno do fabriky. Nad konfabulacemi, že v Československu se krom ruštiny nevyučovaly cizí jazyky, nesmělo se cestovat, nosit džíny a dlouhé vlasy a zabijačku se muselo hlásit na Ministerstvo zemědělství jen mávnu rukou a pousměji se. Ostatně komunisti si za své zločiny nějaký ten štulec právem zaslouží, i když to není exaktní historická skutečnost.

Mnohem více alarmující je však historicky naprosto chybné označení dotyčného režimu jako „Komunismus“. Nejen pitomí absolventi VÚML, ale i průměrně vzdělaný člověk by měl vědět, že se tenkrát jednalo o zřízení socialistické a komunismus se teprve (neúspěšně) budoval. Režim, kde nebudou peníze a každý bude pracovat dle svých možností a dostávat dle svých potřeb nebyl (a není) nikde na světě. Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že toto chybné označení už přijala i naše oficiální média včetně ČT. Je tristní, že v zemi s bohatou historií, kulturou a údajně i rozvinutým školstvím, kde fungují navíc podivné instituce jako je Ústav Paměti Národa nebo inkriminovaný ÚSTR, které by za ty hříšné prachy, které za svou diskutabilní činnost vysávají ze státního rozpočtu měly alespoň bdít nad správnou terminologií v dané oblasti je v současnosti prezentován minulý společenský řád chybně  jako výše zmíněný“Komunismus“. Amatérština, diletanství a šmíra.

Možná, že bych to neměl brát tak tragicky. Mnohem horší je, když nám stále označují japonsko-jihoafricko-americký Pilsner Urquell za české pivo.