Naše republika trvale ztrácí svá území. Pomineme-li připojení Prajzké v roce 1920, je z naší rozlohy stále ukrajováno.

Největší ztrátou je nesporně přístup k Jadranu a Baltu, kterýžto prohrál Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském Poli již roku 1278. Od 1. ledna 1993 přestalo být součástí naší vlasti i Slovensko. Ještě léta se řešily územní spory a handlovalo se s půdou. Do dějin vešla třeba malá samota U Holubů. V současnosti máme problémy spíše s Polskem. Naši severoslovanští bratři nám příliš v historii nepřáli a ještě před druhou světovou válkou si dělali nároky na kus Těšínska. Moje babička si ještě pamatovala jejich heslo při pokusech o okupaci Slezské Ostravy – „Ostravice – granica“.

Ačkoliv náš stát při své rozloze věru nemá půdy na rozdávání, hodlá opětovně postoupit pěkných pár hektarů sousednímu Polsku. Přesná lokalita a velikost prozatím podléhá utajení (aby byl daňový poplatník z pohraničí o to více překvapen), ale hovoří se o oblastech na Náchodsku a v blízkosti Krkonoš. Proti Polákům osobně nic nemám a do Polska jezdím i na pivo docela rád. Děsí mne však hypotetická situace, kdy se kupříkladu obyvatel Rohova, tudíž slezské obce, která leží jen necelé dva kilometry od polských hranic doslova přes noc stane polským občanem. Výplatu bude dostávat ve zlotuwkach, jeho žena bude mít zakázaný potrat, děti začnou chodit povinně do náboženství a hlavně v knajpě U Komárků bude na čepu místo chutného Rohana bezpohlavní Žywiec nebo Okoczim. I v tomto případě pošetilost našich samozvaných mocných nemá limity.